Emmanuel de Grouchy

Grouchy pocházel ze staré šlechtické rodiny původem z Normandie. Věrný rodinné tradici vstoupil 31. března 1780 do dělostřeleckého učiliště v Štrasburku. Po jeho absolvování krátce sloužil v pluku La Fére (v něm později sloužil i Napoleon Bonaparte), ale přešel ke kavalerii, kde již zůstal. Jako šlechtic měl o kariéru postaráno. Roku 1786 byl přijat ke královské gardě. Roku 1785 se oženil. Jeho ženou se stala bohatá Cecile Le Doucelet de Pontécoulant, která byla majitelkou zámku a Grouchy proto roku 1787 vystoupil z armády, aby se věnoval správě vyženěného majetku. To jej zaměstnávalo až do revoluce. Roku 1792 vstoupil jako dobrovolník do revoluční armády, s kterou bojoval ve Vendée a již 7. září byl povýšen do generálské hodnosti (marechal de camp). V roce 1793 však opustil armádu na základě výnosu konventu, který zakazoval šlechticům zastávat státní úřední funkce. Po pádu hrůzovlády však opět zařazen do armády a stal se náčelníkem generálního štábu Západní armády pod velením generála Lazara Hoche. S ním potřel pokus o vylodění emigrantů na poloostrově Quiberon a s ním a 18 000 muži též prodělal neúspěšnou expedici do Irska, která byla pokusem o podporu protibritského boje irských nacionalistů (prosinec 1796). Od roku 1798 byl v Italské armádě a v ní se vyznamenal v bitvě u Novi (15. srpna 1799), kde byl velitelem jezdectva pravého (Perignonova) křídla a v boji o Pasturano byl těžce raněn (14 poranění) a zajat. Po čtyřech měsících léčení zůstal v zajetí až do výměny zajatců po bitvě u Marenga (14. června 1800).

V červenci 1800 byl odvelen k Rýnské armádě pod velení Moreaua a vynikl spolu s Neyem v bitvě u Hohenlinden (3. prosince 1800). Po Lunevillském míru stal se generálním inspektorem kavalerie, ale padl v Napoleonovu nemilost, když v procesu proti Moreauovi se výrazně angažoval v jeho prospěch a byl postaven dlouho mimo službu. Teprve roku 1805 obdržel velení divize ve II. sboru (Marmontově) a účastnil se Ulmského manévru. V pruské kampani roku 1806 velel dragounské divizi, se kterou 25. října 1806 vytáhl do Berlína. V dalších bojích pak byl účastníkem manévru končícím kapitulací Hohenloheho armády (28. října 1806) a též se podílel na kapitulaci Blüchera v Lübecku 6. listopadu 1806. V bitvě u Jílového (8. února 1807) se účastnil se svou divizí slavného Muratova útoku, v bitvě však ztratil dvě třetiny svých jezdců. Vyznamenal se též v bitvě u Friedlandu (14. června 1807). Roku 1808 byl převelen na Pyrenejský poloostrov a stal se guvernérem Madridu. Předsedal stannému soudu při povstání (2. května 1808) v Madridu a každého, kdo byl přistižen se zbraní, odsoudil k smrti. Roku 1809 velel jezdectvu armády místokrále italského Evžena a procházel z Itálie až na bojiště u Wagramu, kde velel dragounské divizi v Davoutově sboru a kde si počínal velmi obezřetně a takticky dokonale. Po bitvě u Wagramu jej Napoleon jmenoval generálplukovníkem jízdních gardových myslivců.

Při ruském tažení 1812 byl prvním, kdo dosáhl Dněpru. Bojoval u Smolensku (18. srpna 1812) i u Borodina (7. září 1812). Kde byl těžce raněn. Při ústupu z Ruska (18. října 1812 opustila Velká armáda Moskvu) byl však již plně zdráv a opakovaně vynikl rozvahou a statečností. Byl proto jmenován velitelem tzv. posvátného praporu, který je sestaven jen z důstojníků a vykonává dozor nad transportem prominentů a příbuzných císaře. Po návratu z Ruska neobdržel žádné velení a 1. dubna 1813 vystupuje z armády. Když však bezprostředně hrozí vpád Spojenců do Francie, opět se hlásí u Napoleona a dostává 25. prosince 1813 velení celé armádní kavalerie. Výrazně přispěl k vítězství u Vauchamps (12. února 1814), ale v bitvě u Craone (7. března 1814) je těžce raněn a vyřazen z dalších bojů.

Když se Napoleon vrátil z Elby, převzal Grouchy opět armádní velitelský post. Byl jmenován pairem a 15. dubna 1815 byl povýšen do hodnosti maršála Francie. Stal se velitelem pravého křídla Severní armády. Po bitvě u Ligny (16. června 1815), ve které Napoleon porazil, ale nezničil Prusy pod Blücherovým velením, obdržel úkol pronásledovat s 34 000 muži a 108 děly Prusy a zabránit jejich spojení s Angličany. Svázán obrovskou zodpovědností a tlačen nadměrným respektem k císaři on, který dosud v poli velel nejvýše divizi, tento úkol nezvládl. Zanedbal průzkum, nechal se zmást Kalkreuthovým zadním vojem, zatímco hlavní síly Prusů bez jeho vědomí mířily na bojiště u Waterloo. Při zvuku děl od Waterloo nevyhodnotil racionálně situaci a nezamířil směrem, který označovala dělostřelba. Stal se tak jednou z příčin – nikoli jedinou a nikoli hlavní – porážky u Waterloo. Po bitvě, jakoby mávnutím proutku, je zde jiný Grouchy - obezřetný, rozhodný, dokonalý taktik. Manévruje se svým vojskem bezchybně a sbor dovede beze ztrát do Francie, skládá velení a odchází z armády.

Grouchyho tažení je popsáno v jedné z kapitol knihy Stefana Zweiga „ Hvězdné hodiny lidstva“. Byl jedním z prvních důstojníků, které postihl hněv monarchistů. Grouchy odchází do vyhnanství. 6 let žil ve Filadelfii v USA, po amnestii se roku 1821 vrací do Francie a zbytek života věnoval svým obhajobám (přestože nikým neobviňován) své role kolem bitvy u Waterloo. Zemřel v 81 letech věku v Saint-Etienne. Je pohřben na pařížském hřbitově Pére Lachaise poblíž centrální kaple. Jeho vnuk vydal paměti maršálovy (Memoires de marechal de Grouchy v 5 svazcích (1873-1875)).

• BARNETT, Correlli. Bonaparte. Překlad Jan Kozák. Brno: Jota s. r. o., 2005. 422 s. ISBN 80-7217-352-9.
• BLATNÝ, Richard. Napoleonská encyklopedie. Praha: Aquarius, 1995. 342 s. ISBN 80-902062-0-4.
• BOUHLER, Filip. Napoleon. Praha: Orbis, 1994. 378 s.
• CASTELOT, André. Napoleon Bonaparte. Praha: Melantrich, 1998. 557 s. ISBN 80-7023-265-X.
• JOHNSON, Paul. Napoleon. Brno: Barrister & Principal, 2003. 166 s. ISBN 80-86598-52-7.
• KOVAŘÍK, Jiří. Maršálové Napoleonových orlů. Třebíč: Akcent, 2000. 297 s. ISBN 80-7268-097-8.
• KOVAŘÍK, Jiří. Napoleonova tažení I. - Vítězné roky. Třebíč: Akcent, 2003. 485 s. ISBN 80-7268-261-X.
• KOVAŘÍK, Jiří. Napoleonova tažení II. – Nejistá vítězství. Třebíč: Akcent, 2003. 668 s. ISBN 80-7268-271-7.
• KOVAŘÍK, Jiří. Napoleonova tažení III. – Proti všem. Třebíč: Akcent, 2004. 593 s. ISBN 80-7268-296-2.
• KOVAŘÍK, Jiří. Napoleonova tažení IV. - Pád orla. Třebíč: Akcent, 2004. 571 s. ISBN 80-7268-307-1.
• KOVAŘÍK, Jiří. Napoleonova tažení V. – Ať žije císař. Třebíč: Akcent, 2005. 584 s. ISBN 80-7268-332-2.
• KOVAŘÍK, Jiří. 100 dní z Elby k Waterloo. Praha: Elka Press, 1999. 358 s. ISBN 80-902353-9-5.
• KOVAŘÍK, Jiří. Bitva u Marenga aneb Waterloo naruby. Třebíč: Akcent, 2006. 580 s. ISBN 80-7268-271-7.
• KOVAŘÍK, Jiří. 1812 – Napoleonovo ruské tažení. Praha: Hart s. r. o., 2001. 520 s. ISBN 80-86529-20-7.
• KOVAŘÍK, Jiří. 1809 - Orel proti orlu. Praha: Hart s. r. o., 2001. 466 s. ISBN 80-86529-37-1.
• KOVAŘÍK, Jiří. Bonaparte v Egyptě. Třebíč: Akcent, 2007. 470 s. ISBN 978-80-7268-466-3.
• LACOUR-GAYET, Georges. Napoleon. Praha: F.Borový, 1931. 851 s.
• LUDWIG, Emil. Napoleon. Překlad Karel Hoch. Praha: Melantrich, 1930. 592 s.
• MANFRED, Albert Z. Napoleon Bonaparte. Praha: Svoboda, 1990. 616 s. ISBN 80-205-0129-0.
• TARABA, Luboš. Waterloo. Praha: Prostor, 1999. 440 s. ISBN 80-7260-016-8.
• TARLE, Jevgenij. Napoleon. Praha: Naše vojsko, 1950. 450 s.
• WINTR, Stanislav. 26 maršálů Napoleona I.. Cheb: Svět křídel, 2004. 225 s. ISBN 80-86808-14-9.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Emmanuel de Grouchy na Wikimedia Commons