Emil Boček

Vychodil obecnou a měšťanskou školu v Tuřanech. V září 1938 se začal učit strojním zámečníkem. V roce 1939 se mu podařilo ilegálně opustit protektorát a vstoupil do československé zahraniční armády ve Francii. Dostal se do Bejrútu a zúčastnil se bojů ve Francii v létě 1940. Po francouzské kapitulaci byl evakuován do Velké Británie. V září 1940 ve Velké Británii absolvoval kurz leteckých mechaniků a byl přijat jakožto jeden z nejmladších příslušníků do RAF.[3]

Sloužil nejprve jako letecký mechanik u 312. stíhací perutě. Roku 1943 byl na pilotním výcviku v Kanadě a od října 1944 sloužil jako pilot-stíhač letky "B" u československé 310. stíhací perutě. Na svém kontě má 26 operačních letů, nalétal 73 hodin a 50 minut. Poslední bojovou akci provedl už po válce 12. května 1945 z letiště v Manstonu. 13. srpna 1945 přistál s ostatními piloty čs. stíhacích perutí v Praze-Ruzyni, následně byl přidělen k Leteckému pluku 2 v Praze-Kbelích a 1. prosince 1945 povýšen na rotmistra letectva v záloze.[2]

Jako příslušník nekomunistického odboje se stal po válce nepohodlným a 2. března 1946 byl z armády na vlastní žádost propuštěn.[3]

Po válce si otevřel opravnu motocyklů a po roce 1948 pracoval v Mototechně. Nepostihly ho tak perzekuce po roce 1948. V roce 1951 se oženil s Evou Svobodovou, s níž má syna Jiřího a dceru Zuzanu.[2]

Od roku 1958 pracoval jako soustružník ve Výzkumném ústavu Československé akademie věd a v letech 1983–1988 u firmy Drukov. Do důchodu odešel v roce 1988.[3]

V dubnu 1990 byl povýšen do hodnosti kapitána a v říjnu téhož roku na majora. V březnu 1993 byl povýšen na hodnost plukovníka ve výslužbě.[1]

23. března 1996 se osobně setkal ke krátkému rozhovoru s britskou královnou Alžbětou II. při její čtyřhodinové návštěvě Brna za doprovodu prezidenta republiky Václava Havla.[2]

28. října 2010 jej prezident Václav Klaus vyznamenal Řádem Bílého lva III. třídy za mimořádné zásluhy o obranu a bezpečnost státu a vynikající bojovou činnost.[4]

O jeho životě vznikl v roce 2012 dokumentární film Nezlomný.[5]

Prezident Miloš Zeman jej dne 8. května 2014 jmenoval brigádním generálem,[6] 8. května 2017 generálmajorem[7] a 8. května 2019 armádním generálem.[8]

V prosinci 2016 byla po něm pojmenována jedna z tramvají Dopravního podniku města Brna. Stalo se tak na návrh městské části Brno-Bystrc.[9]

31. ledna 2017 obdržel Cenu města Brna za rok 2016 za zásluhy o svobodu a demokracii.[10] Od prosince 2017 je také čestným občanem města Brna.[11]

28. října 2019 mu byl propůjčen prezidentem republiky Milošem Zemanem Řád bílého lva I. třídy za mimořádné zásluhy o obranu a bezpečnost státu a vynikající bojovou činnost.[12]

Tramvaj Generál Emil Boček

19. září 2019 zemřel Kurt Taussig, čímž se Emil Boček stal posledním žijícím československým pilotem v RAF během druhé světové války.[13] 23. června 2021 zemřel válečný veterán Tomáš Lom, čímž se Emil Boček stal jedním ze tří posledních žijících československých veteránů, kteří za druhé světové války sloužili v RAF (spolu s palubním střelcem a radiotelegrafistou Jiřím P. Kafkou a navigátorem Petrem Artonem).[14] 6. října 2021 zemřel Petr Arton.[15]

Celý život (kromě válečného působení) žije v Brně, v současnosti v Brně-Bystrci.[16][3] Je stále činný v Československé obci legionářské a ve Sdružení bývalých příslušníků RAF a aktivně se podílí na současném dění v Brně.[17]

Emil Boček má zásluhu na vztyčení sochy prezidenta Edvarda Beneše v Brně, byl předsedou „Výboru pro postavení pomníku prezidenta Beneše v Brně“. Iniciativa vznikla v roce 2005 při slavnostním odhalení sochy Edvarda Beneše v Praze na Loretánském náměstí. Válečný veterán plk. Jan Horal zde zahájil iniciativu, kde bylo dohodnuto, že Emil Boček se zasadí o sochu Edvarda Beneše v Brně a Milan Malý o totéž v Českých Budějovicích.[18][19]

Socha byla umístěna před budovu Právnické fakulty Masarykovy univerzity. Odhalení pomníku proběhlo 10. dubna 2010. Slavnostnímu odhalení sochy předcházela beseda se zástupci částí bývalého Československa, tedy z Česka, Slovenska a Podkarpatské Rusi. Po slavnostním odhalení byli iniciátoři akce (v čele s Emilem Bočkem) oceněni Československou obcí legionářskou i magistrátem města medailí, včetně Jana Horala. Slavnostní akt doplnil také koncert Vojenské hudby Olomouc k 65. výročí ukončení 2. světové války v Janáčkově divadle. Socha pro Brno je druhou kopií sochy Karla Dvořáka, jejíž odlití Národní muzeum povolilo.[20]

• Řád Bílého lva, I. třída – vojenská skupina (2019)
• Řád Bílého lva, III. třída – vojenská skupina (2010)
• Československý válečný kříž 1939, dvojnásobný nositel
• Československá medaile Za chrabrost před nepřítelem
• Československá vojenská medaile za zásluhy, II. stupeň
• Pamětní medaile československé armády v zahraničí
• Záslužný kříž ministra obrany České republiky, III. stupně[21]
• Hvězda 1939–1945
• Evropská hvězda leteckých osádek [22]
• Hvězda za Francii a Německo [23]
• Medaile Za obranu [24]
• Válečná medaile 1939–1945 [25]
• Čestný pamětní odznak k 60. výročí ukončení 2. světové války [26]
• Čestná pamětní medaile k 90. výročí vzniku Československé republiky [27]
• Pamětní medaile k 20. výročí osvobození ČSSR
• Pamětní medaile za účast v boji proti fašismu a za osvobození vlasti [28]
• Pamětní medaile ČsOL „1914–1918 / 1939–1945“[29]
• Pamětní medaile ČsOL, III. stupně
• Pamětní medaile 100 let ČsOL (2021)[30]