El Christo de la Luz (opera)

(Hodovní síň Meribalova domu v Toledu) Je po bohoslužbě a v největší síni domu bohatého toledského žida Meribala hodují hosté. Na Meribalův pokyn se rozhrne závěs a dvacet bíle oděných krásných dívek, mezi nimiž vyniká Meribalova dcera Rispa, zpívá o slávě budoucího Siónu a znovuzrození Izraele. Po zpěvu, jenž celou společnost dojal, sestupují dívky mezi hosty. Rispa přináší kytici a na otcovu otázku, komu je určena, odpovídá, že tomu, kdo umí své bratry nejvíce milovat. Ale otec její přání opravuje – kytici (a později i svou ruku) má dát tomu, kdo umí nepřátele svého lidu nejvíce nenávidět.

Mladý žid Abisain Rispu miluje a kytici by si zasloužil i podle její podmínky, ještě více však podle té, kterou klade její otec. Plane totiž zuřivou nenávistí ke křesťanům a jejich bohu. Získává Rispinu kytici, ale Meribal si přeje důkaz jeho zášti. Abisain má plán, ale svěří ho hostiteli až mezi čtyřma očima poté, co hosté odejdou. Křesťané totiž uctívají nejvíce sochu „Světlého Krista“ (El Cristo de la Luz), která visí na oltáři starého kostela. o bohoslužbách jí projevují úctu tím, že líbají Spasitelovu nohu. Abisain se vyzná v alchymii a rozhodl se napustit dřevo potají prudkým jedem. Ti, kdo Kristovu nohu políbí, tak zemřou ukrutnou smrtí, a křesťané pak sami modlu zavrhnou.

Meribal je s plánem spokojen a žehná Abisainovým záměrům. Zdaří-li se, získá mladík Rispu za manželku. Meriban a Abisain se rozejdou. V setmělé místnosti zůstane jen Rispa, která jejich rozhovor vyslechla skrytá za závěsem. Sama již potají přijala křesťanství a Abisainův úmysl ji děsí, i pro život a duši jeho samotného. Modlí se ke křesťanskému Bohu o radu, jak zabránit hrůznému zločinu a současně spasit milovaného Abisaina. Poslední svíce spadne na zem, rozlomí se a zhasne. Rispa pochopí, že na ní Bůh žádá osobní oběť.

(V kostele Světlého Krista) Je časně ráno. Abisain nepozorovaně vnikne do dosud prázdného chrámu. Slyší vnitřní hlas, jako by k němu hovořil sám Kristus, ale vzepře se mu a uskuteční svůj záměr. Potře Kristovu nohu jedem. Pak se ukryje za sloup a čeká, až jako vždy přijdou věřící, a to nejdříve jeptišky z blízkého kláštera, aby Kristovi vzdali úctu. První však před oltářem pokleká neznámá dívka v závoji, a když abatyše jako první přistupuje k soše, vrhne se dívka před ni a chce nohu políbit jako první. Je to Ripsa a chce svou smrtí varovat ostatní. Jenže se stane div, Kristus nohu odtáhne z dosahu Rispiných úst. Lid je ohromen zázrakem, když však je závoj odhalen a v neznámé dívce poznána židovka, domnívají se, že se Kristus bránil znesvěcení. Zuřivě se na ni vrhají a jen zásah abatyše zachrání Rispě život. Rispa vysvětluje, co se stalo, ale žádá křesťany, aby kvůli strašnému hříchu jednoho syna Izraele nesoudili celý její lid. Hlas patřící Abisainovi z vnitra kostela ji vyzývá, aby prozradila viníkovo jméno, ale Rispa odmítá. Přiznává se, že zločince milovala, ale nyní musí dát přednost lásce před nenávistí. Předvídá, že ji její lid zavrhne, a žádá abatyši, aby mohla vystoupit do kláštera. Ctihodná matka ji přijímá a Abisain přihlíží tomu, jak přichází o Rispu navěky.

Věřící odcházejí a Abisain cítí ještě znásobenou nenávist vůči Světlému Kristu, jehož hlas ve svém nitru opět slyší a potlačuje. V šílenství vytasí na sochu dýku a zaboří jí ji do boku. Ze sochy vytryskne krev a Abisain klesá vysílen k zemi. Lidé nacházejí zakrváceného žida pod zneuctěným dřevěným Kristem. Sesypou se na viníka a ubíjejí ho. V okamžiku smrti slyší Abisain mírný hlas Kristův, který ho přesvědčuje, že jeho nenávist k němu byla jen skrytá láska. Kristus jeho duši přijímá do svého ráje.[9]

• Dílo Tři legendy o krucifixu/El Cristo de la Luz ve Wikizdrojích (Zeyerova novela)