Ehud Goldwasser

Regevův a Goldwasserův památník v parku u kibucu Adamit

V 9.00 místního času dne 12. července 2006 zahájil Hizballáh diverzní raketové a minometné útoky na izraelské vojenské pozice poblíž pobřeží, hraniční vesnice Zar'it[10] a města Šlomi.[11] Při útoku bylo zraněno pět civilistů,[12] zasaženo bylo celkem 6 vojenských stanovišť a monitorovací kamery byly vyřazeny z provozu.[13] Ve stejnou chvíli pronikla skupina příslušníků Hizballáhu přes hranici a nástražnými výbušnými systémy a protitankovými střelami zaútočila na dvě obrněná Humvee izraelské armády hlídkující na vrchu Har Amiram u vesnice Zar'it, přičemž tři vojáky zabili, dva zranili a dva (Goldwassera a Regeva) zajali.[10] Po potvrzení zajetí dvou vojáků byl do oblasti vyslán vrtulník, obrněný transportér a tank Merkava Mk III, který byl zasažen velkou pozemní minou, což způsobil smrt všech čtyř členů jeho osádky. Další voják byl zabit a dva lehce zraněni při minometné střelbě, když se pokoušeli vyprostit jejich těla.[10]

Izraelský premiér Ehud Olmert označily útoky a únos vojáků za válečný akt.[14] V následné druhé libanonské válce, která trvala do 14. srpna téhož roku, se však nepodařilo ani nalézt zajaté vojáky, ani výrazně oslabit Hizballáh.[15] V Izraeli dopadla mimořádně silná kritika především na hlavu premiéra Olmerta a ministra obrany Amira Perece, neušel jí ale ani náčelník Generálního štábu Dan Chaluc.[16][17] Vládou ustanovená Winogradova komise označila za viníky izraelského neúspěchu Olmerta, Perece i Chaluce (poslední zmíněný pod tlakem veřejnosti rezignoval).[18]

V roce 2008 byla za zprostředkování Spolkové zpravodajské služby dojednána dohoda mezi Izraelem a Hizballáhem, která zahrnovala předání Goldwassera a Regeva. Její součástí bylo dále předání informací o osudu izraelského navigátora Rona Arada, který je od roku 1986 nezvěstný v boji poté, co se katapultoval nad jižním Libanonem.[19] Izrael naproti tomu předal Hizballáhu zprávu o osudu 4 íránských diplomatů, kteří v roce 1982 zmizeli v Libanonu (podle této zprávy byli mučeni a následně zabiti křesťanskými falangisty).[20] Dále pak ostatky 199 padlých příslušníků Hizballáhu z druhé libanonské války a propustil pět libanonských vězňů, a to včetně Samira Kuntara, který si odpykával několikanásobný doživotní trest odnětí za brutální vraždu izraelských civilistů a policisty.[21][22] Jeho propuštění způsobilo v Izraeli mimořádnou nevoli a kritiku si dohoda vysloužila i od ředitele Mosadu Me'ira Dagana.[23]

K předání došlo za dohledu Mezinárodního červeného kříže na hraničním přechodě Roš ha-nikra. Až do té doby nebylo jasné, zdali jsou oba vojáci skutečně mrtví, neboť tuto skutečnost Hizballáh nikdy nepotvrdil.[3] Předání byl přítomen i vrchní vojenský rabín Jisra'el Weiss, který k ostatkům poznamenal: „včerejší ověřovací proces byl velmi pomalý, jelikož i když jsme si mysleli, že byl nepřítel na živých i mrtvých krutý, byli jsme překvapeni, když jsme otevřeli rakve a zjistili, jak moc krutý.“[24]

Goldwasser byl pohřben den po proběhnuvší výměně v 10.00 místního času na hřbitově v Nahariji, tedy den před jeho narozeninami. Šlo o formální vojenský pohřeb a jeho rakev, zahalenou do izraelské vlajky, nesli vojáci z elitní pěchotní brigády Golani.[3] Krátce po obřadu navštívil rodinu prezident Šimon Peres, který po příjezdu prohlásil „Přijel jsem jménem izraelského lidu, abych vzdal čest Udimu [Ehudovi] a jeho odvážné rodině, která vedla nekompromisní a spravedlivý boj za jeho návrat domů.“[25]

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Ehud Goldwasser na anglické Wikipedii a 2006 Lebanon War na anglické Wikipedii.

• (anglicky) Jewish Federation of Greater Seattle – Ehud Goldwasser^{[nedostupný zdroj]}
• (anglicky) Habanim.org – Ehud (Udi) Goldwasser