Eduard Sturm (politik)

Narodil se v Olomouci. Jeho otec Mathias Sturm tam byl profesorem na gymnáziu.[6] Studoval v Olomouci a Brně.[4] Absolvoval práva. Dosáhl titulu doktor práv.[2] Od roku 1852 působil v advokátní praxi v Brně.[4] V roce 1855 složil ve Vídni advokátské zkoušky. Od roku 1856 byl advokátem v Pešti.[6] Zde se naučil maďarsky, což později využil v parlamentní činnosti během jednání o rakousko-uherském vyrovnání.[4] V Pešti rovněž publikoval odborné články z oboru práva, pod jménem Adam Osten.[6] V roce 1861 byl přeložen do Brna, kde se zapojil do veřejného a politického života.[2] Byl členem mnoha brněnských německých spolků. V letech 1870–1872 zasedal v brněnském obecním výboru.[7]

V doplňovacích volbách 15. listopadu 1865 byl zvolen za poslance Moravského zemského sněmu za kurii měst, obvod Jihlava.[8][9] Mandát zde obhájil v řádných zemských volbách v lednu 1867 i v krátce poté konaných zemských volbách v březnu 1867, dále v zemských volbách 1870, zemských volbách v září 1871 i brzy poté konaných zemských volbách v prosinci 1871, rovněž tak v zemských volbách 1878 a zemských volbách 1884.[9] Na sněmu tak město Jihlava zastupoval nepřetržitě až do roku 1890.[3]

Zemský sněm ho roku 1867[6] delegoval i do Říšské rady (tehdy ještě volené nepřímo) za kurii městskou. Rezignoval v roce 1869 během přestávky mezi IV. a V. zasedáním sněmovny. Opětovně byl ale do vídeňského parlamentu zemským sněmem vyslán roku 1870 a 1872. Slib složil 12. prosince 1872. Uspěl i v prvních přímých volbách do Říšské rady roku 1873, za městskou kurii, obvod Jihlava, Třebíč atd. Mandát zde obhájil ve volbách do Říšské rady roku 1879 a volbách do Říšské rady roku 1885. Rezignaci na mandát oznámil dopisem 31. března 1889. Do parlamentu pak místo něj nastoupil Gustav Groß.[10]

Stranicky se profiloval jako německý liberál (takzvaná Ústavní strana, liberálně a centralisticky orientovaná, odmítající federalistické aspirace neněmeckých etnik).[4][7][6] V roce 1878 zastával funkci náměstka předsedy zemského volebního výboru Ústavní strany na Moravě.[11] V říjnu 1879 je zmiňován na Říšské radě coby člen mladoněmeckého Klubu sjednocené Pokrokové strany (Club der vereinigten Fortschrittspartei).[12] V období let 1879–1885 byl jedním z předsedů parlamentní frakce Sjednocená německá levice, po jejímž zániku přešel do Německorakouského klubu.[2]

Patřil mezi předáky moravských Němců a zůstal jím i poté, co roku 1872 trvale přesídlil do Vídně. V Říšské radě byl členem mnoha výborů a rakousko-uherských delegací. V lednu 1879 vedl opoziční projevy proti Berlínské smlouvě.[2] Opakovaně se vyjadřoval k jazykovým otázkám. Prosazoval zachování jednotného správního a soudního jazyka (tj. němčiny). Byl zastáncem svobody vyznání a nekonfesijního charakteru školství.[4]

Roku 1890 odešel z politiky kvůli nemoci.[2] Podle jiného zdroje byl důvodem k odchodu z politického života tlak německého nacionálního křídla.[7] Byl potom zvolen za člena státního soudního dvora.[2]

Kvůli srdečním potížím se vzdal i advokacie a žil v ústraní ve své vile v Döblingu. Zemřel v srpnu 1909.[4]