Eduard Pálffy z Erdödu

Byl majitelem panství Březnice, Hradiště u Blovic a Merklín. Dále mu patřilo panství Retzhof ve Štýrsku. Byl čestným rytířem maltézského řádu, komořím a tajným radou.[4]

Narodil se v Benátkách, kde tehdy jeho otec Aloys Pálffy působil ve státní správě, jeho matka byla Sofia Jablonowska. V severní Itálii žil do roku 1849, kdy se rodina přestěhovala na statek Retzhof u Leibnitzu ve Štýrsku. Gymnázium a studium práv absolvoval v Prešpurku. Pak nastoupil do státních služeb. Pracoval na místodržitelství v Brně. Pro nesouhlas s politikou Antona von Schmerlinga ale státní správu opustil a odešel zpět na rodinné sídlo v Retzhofu.[5]

V roce 1864 se oženil s baronkou Marií Walterskirchenovou.[4] Měli tři děti: Žofii, Irmu a Jana. V roce 1872 mu bezdětný strýc z druhého kolene, hrabě Hanuš z Kolovrat (významný podporovatel českého národního obrození), odkázal část majetku, která nebyla součástí Kolowratského fideikomisu. Majetek mu odkázal pod podmínkou, že převezme titul svobodného pána z Újezda a změní příslušně svůj erb .[6] Eduard tak převzal velkostatky v Čechách a přesídlil do této korunní země. Na svých statcích zaváděl moderní metody hospodaření, podporoval meliorace a strojové vybavení.[5] V letech 1874-1875 nechal na panství Březnice, nedaleko vesnice Vacíkov vystavět zámeček jako pohodlné lovecké sídlo.

Od zemských voleb v roce 1883 zasedal na Českém zemském sněmu, kam byl zvolen za kurii velkostatkářskou (nesvěřenecké velkostatky).[7] Mandát obhájil v zemských volbách v roce 1889 a zemských volbách v roce 1895. Byl členem Strany konzervativního velkostatku.[4]

V 80. letech se zapojil i do celostátní politiky. V doplňovacích volbách roku 1889 získal mandát na Říšské radě za velkostatkářskou kurii v Čechách. Slib složil 29. března 1889. Mandát obhájil v řádných volbách do Říšské rady roku 1891, volbách do Říšské rady roku 1897 a volbách do Říšské rady roku 1901.[8]

Společně s Ferdinandem Deymem ze Stříteže a Bedřichem Schwarzenbergem patřili k hlavním představitelům historické šlechty, která na Říšské radě zpočátku působila v rámci poslanecké skupiny Hohenwartův klub.[4] Když se v druhé polovině 90. let 19. století Hohenwartův klub rozpadl, byl předákem skupiny šlechtických konzervativců, která se těsněji přimkla k české občanské reprezentaci.[9][3] V lednu 1897 inicioval v Říšské radě přijetí rezoluce, která vyzvala vládu, aby českojazyčné škole spolku Komenský ve Vídni přiznala status veřejné školy s nárokem na veřejné financování. Téhož roku na rozlučkovém banketu s Karlem Sigmundem von Hohenwartem ocenil jeho zásluhy o státoprávní a národnostní reformy v monarchii.[3]

Souhlasil s českým historickým právem a identifikoval se s českým národním hnutím. Roku 1896 zavedl na svých panstvích české úřadování. Od roku 1900 převzal správu rodinných velkostatků jeho syn Jan. Roku 1914 získal Eduard od císaře u příležitosti oslavy 50 let od svatby titul hraběte prešpurského. Získal také Řád železné koruny. Obce Březnice a Merlín mu udělily čestné občanství.[5]

V závěru života se pro pokročilý věk stáhl z politického dění.[3] Zemřel v červnu 1915. Podle některých zdrojů na zámku Hradiště v Blovicích,[5] podle dobového nekrologu ovšem v Březnici.[3] Byl pohřben v rodinné hrobce u kostela v Blovicích.[5]