Evropské společenství uhlí a oceli

Evropské sdružení uhlí a oceli (ESUO), někdy také označované jako Montánní unie („důlní“, „hornická“) byla založena Pařížskou smlouvou jako mezinárodní organizace mezi 6 státy v roce 1952 na dobu padesáti let. Dá se považovat za základ Evropské unie. ESUO byla první organizací založenou na principu supranacionality.

Zakládající členové ESUO

Myšlenka společného trhu byla navržena francouzským ekonomem Jeanem Monnetem jako způsob, jak zabránit další válce mezi Francií a Německem získáním společné kontroly nad produkcí strategických surovin uhlí a oceli. Konkrétní podobu získalo v deklaraci francouzského ministra zahraničí Roberta Schumana z 9. května 1950, známé také jako Schumanův plán. K plánu se přihlásila nejen Francie s Německem, ale také Itálie a tři státy Beneluxu: Belgie, Lucembursko a Nizozemsko. Těchto šest zakládajících států v roce 1951 podepsalo v Paříži smlouvu, kterou bylo ESUO založeno k 23. červenci 1952. ESUO bylo řízeno Vysokým úřadem.

ESUO se v roce 1957 římskými smlouvami spojilo s dvěma podobnými společenstvími, se kterými sdílelo členství a některé instituce. V roce 1969 se všechny jeho instituce spojily s institucemi EHS (dnes pouze ES), které se později stalo součástí EU. Ale ponechalo si svoji nezávislou identitu. V roce 2002 vypršela platnost Pařížské smlouvy. Vzhledem k tomu, že nebyla žádná vůle po jejím prodloužení, všechny aktivity a zdroje ESUO byly absorbovány Evropským společenstvím (ES). Během své existence ESUO uspělo ve vytváření společného trhu uhlí a oceli, ale nedokázalo zabránit poklesu průmyslu zabývajícího se uhlím a ocelí. Položilo ovšem základ pro budoucí Evropskou unii.

Historie

Schumanův plán ze dne 9. května 1950 byl založen na díle Jeana Monneta. Navrhl vytvoření evropského společenství, kde by jeho členové dali na společný trh uhlí a ocel. Schuman navrhl aby "francouzsko-německá produkce uhlí a oceli jako celku byla umístěna pod Vysoký úřad, v rámci organizace otevřené účasti dalších evropských zemí". Takový akt byl zamýšlen, aby pomohl ekonomickému růstu a stmelení míru mezi Francií a Německem, kteří byli historickými nepřáteli. Uhlí a ocel byly životně důležité suroviny pro vedení války, takže dání těchto zdrojů dohromady takovými nepřáteli bylo považováno za obzvlášť symbolické. Tento plán byl také považován za první krok ke "Spojeným státům evropským".

Smlouvy

Sto článků dlouhá Pařížská smlouva, která založila ESUO, byla podepsána 18. 4. 1951 Francií, Západním Německem, Belgií, Itálií, Lucemburskem a Nizozemím. Tím se ESUO stalo první mezinárodní organizací založenou na supranacionálním principu. Jejím účelem byl rozvoj ekonomik, zvýšení zaměstnanosti a zvýšení životní úrovně v rámci společenství. Toho mělo být dosaženo prostřednictvím společného trhu. Společný trh uhlí, železné rudy a šrotu byl otevřen 1. 2. 1953, oceli 1. 5. 1953 a ušlechtilé oceli 1. 8. 1954[1].

Šest let po Pařížské smlouvě byly Římské smlouvy podepsány 6 členskými státy ESUO. Tím bylo vytvořeno Evropské hospodářské společenství a EURATOM. Tato společenství byla s malými změnami založena na principu ESUO. Platnost Římských smluv byla na rozdíl od Pařížské smlouvy neomezená. Obě nová společenství pracovala na vytvoření společné celní unie a spolupráce v oblasti atomové energie.

Spojení a vypršení platnosti

Navzdory tomu, že se jednalo o oddělené právní subjekty, ESUO, EHS a EURATOM od začátku sdílely Společné shromáždění (pozdější Evropský parlament) a Evropský soudní dvůr. Vysoký úřad a Komise zůstaly odděleny. Pozdějšími dohodami byly oddělené orgány ESUO, EHS a EURATOM spojeny. Avšak i když byly spojeny, jejich jednání se řídilo právními předpisy té které organizace podle toho, o čem se jednalo.

Význam ESUO se ve druhé polovině 20. století snižoval s tím, jak s technologickým vývojem klesal význam uhlí a oceli.[1]

Platnost Pařížské smlouvy vypršela 23. 7. 2002. Oblast sektorové úpravy a pravomoci orgánů ESUO tak přešly do šířeji pojaté oblasti celní a hospodářské unie, tzn. do prvního pilíře Evropské unie.

Úspěchy a neúspěchy

ESUO mělo jenom malý vliv na produkci uhlí a oceli. Ta se zvyšovala a snižovala v souladu se světovými trendy. Ale obchod mezi členskými státy se zvýšil (u uhlí zdesetinásobil). To členským státům ušetřilo peníze, protože nemusely dovážet uhlí z USA. Vysoký úřad také poskytl 280 půjček na modernizaci průmyslu. To pomohlo snížit náklady a zvýšit produkci.

Podpis
Platnost
Smlouvy		 1948
1948
Brusel		 1951
1952
Pařížská		 1954
1955
Paříž. doh.		 1957
1958
Římské		 1965
1967
Slučovací		 1975

TREVI		 1985
1985
Schengenská		 1986
1987
JEA		 1992
1993
Maastrichtská		 1997
1999
Amsterodamská		 2001
2003
Niceská		 2007
2009
Lisabonská
                         
Tři pilíře Evropské unie:  
Evropská společenství:  
Evropské společenství pro atomovou energii (EURATOM)
Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO) Smlouva vypršela v roce 2002 Evropská unie (EU)
    Evropské hospodářské společenství (EHS)
        Schengenská smlouva   Evropské společenství (ES)
    TREVI Spolupráce v oblasti spravedlnosti a vnitřních věcí (SVV)  
  Policejní a soudní spolupráce v trestních věcech (PJCC)
          Evropská politická spolupráce (EPS) Společná zahraniční a bezpečnostní politika (SZBP)
Bruselský pakt Západoevropská unie (ZEU)    
Smlouva vypršela v roce 2011  
                       

Reference
  1. VEBER, Václav. Dějiny sjednocené Evropy. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2004. 645 s. ISBN 80-7106-663-X. Kapitola 9. První úspěchy evropské integrace, s. 228–230.

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.