Doktor práv

Název „doktor obojího práva“ pochází z boloňské univerzity, kde se učitelé římského práva označovali jako doctores legum. To se pak rozšířilo i na další univerzity a díky pozdějšímu sloučení římskoprávních a církevněprávních studií došlo i ke spojení tohoto titulu s titulem učitelů kanonického práva doctores canonum et decretalium do od té doby jediného titulu doktora obojího práva (doctor utriusque juris).[3]

První moderní úprava získání titulu doktora práv na českém území byla obsažena v rakouském rigorózním řádu pro fakulty věd právních a státních z roku 1872, který v mírně pozměněné podobě platil i po vzniku první republiky.[4] Každý student práv, který vykonal v průběhu studia jednu ze tří předepsaných státních zkoušek (historickoprávní, soudní a státovědeckou[5]) s prospěchem alespoň dobrým, mohl po každé z nich absolvovat i přísnou zkoušku doktorskou neboli rigorózní. Zkušebními předměty u jednotlivých rigoróz byly:

1. historickoprávní rigorózum – právo římské, právo církevní, dějiny veřejného a soukromého práva ve střední Evropě a dějiny práva na území republiky Československé (před vznikem republiky místo právních dějin „německé právo“, ovšem ve smyslu dějin právních pramenů a práva veřejného a dějin--- a systému práva soukromého[6]),
2. judiciální rigorózum – právo občanské, právo obchodní a směnečné, civilní řízení soudní a právo trestní a řízení trestní,
3. státovědecké rigorózum – právo ústavní, nauka správní a právo správní, nauka o národním hospodářství a národohospodářská politika, finanční věda a právo finanční a právo mezinárodní.

Na rozdíl od moderní doby absolvent nenabýval titulu automaticky, ale až udělením na slavnostní promoci.[7] Právnickou fakultu šlo absolvovat i jen složením státních zkoušek, tedy bez získání titulu doktora práv. Ovšem, na rozdíl od jiných právnických profesí, doktorát byl podmínkou pro výkon advokacie.[8][9] Po prvním rigorózu studenti používali neoficiální čekatelský titul JUC. (z lat. juris utriusque candidatus; podobně byly užívány i tituly MUC., PhC., RNC. či ThC.). Po roce 1953 vyšel vzhledem k reformě studia z užívání.[10]

Uvedená úprava platila až do nástupu komunistů k moci, kdy byly akademické tituly zákonem o vysokých školách č. 58/1950 Sb. zrušeny a od roku 1953 tak byli absolventi právnických fakult označováni jen profesním označením jako „promovaný právník“ (používaná zkratka prom. práv.).[11] Po roce 1966 však byly tituly znovu zavedeny, přičemž tehdejší úprava byla podobná té dnešní.[12] Absolventi práv, kteří vykonali státní závěrečnou zkoušku, mohli podstoupit státní rigorózní zkoušku, která se skládala z písemné práce a z ústní zkoušky ze zvoleného vědního oboru a jeho širšího vědního základu (od roku 1980 pouze z ústní zkoušky). Vědními obory, ve kterých bylo možno státní rigorózní zkoušku vykonat, tehdy byly dějiny státu a práva, teorie státu a práva, státní právo, správní právo a zemědělskodružstevní právo, hospodářské právo a finanční právo, pracovní právo, občanské právo hmotné a občanské právo procesní, trestní právo a mezinárodní právo. V období komunistického režimu byl ale titul doktora práv znehodnocen tím, že byl udílen rovněž absolventům Vysoké školy SNB, ač neabsolvovali řádné univerzitní právnické studium. Takto udělené tituly nebyly po roce 1989 jejich nositelům odebrány a tito je tedy mohou i v současnosti dále užívat, ačkoli např. Česká advokátní komora je za právnické vzdělání, potřebné pro výkon povolání advokáta, neuznává.[13]

Po roce 1989 bylo novým vysokoškolským zákonem z roku 1990 udělování titulu doktora práva (JUDr.), tak jako ostatních fakultativních malých doktorátů, zrušeno. Místo toho byl po absolvování školy udělován titul magistra (Mgr.),[14] obdobně jako v jiných zemích, kde jsou podmínky pro získání doktorátu obtížnější. Boloňský proces pak sjednotil evropské vysokoškolské vzdělávání. Pro nesouhlas s neudělováním titulu JUDr. a dalších těchto tzv. malých doktorátů byl od přijetí nového vysokoškolského zákona v roce 1998 tento titul opět udělován, a to nyní po dodatečné a zpoplatněné rigorózní zkoušce[15] – jeho udělení tak nepředchází žádné další formální studium, ale pouze jedna zkouška, což ve světě nebývá (kupř. srov. J.D.). Tento stav, kdy se uděluje jak JUDr. (doktor práv), tak Mgr. (magistr), přičemž oba označují de facto stejnou kvalifikaci (magisterskou úroveň, 7 v ISCED, master's degree, magisterský stupeň), však bývá předmětem kritiky.[16]

Vyšší kvalifikaci (8 v ISCED, doctor's degree) vhodnou primárně pro vědeckou činnost je pak možno od roku 1998 dosáhnout dalším 3-4letým studiem v doktorském studijním programu (doktor – Ph.D.), přičemž mezi lety 1990–1998 se jednalo o tzv. „postgraduální studium“ (doktor – Dr.) a v předchozím období (od roku 1953) se pak jednalo o tzv. „vědeckou aspiranturu“ (kandidát věd – CSc.).

• Encyklopedické heslo J. U. Dr. v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích
• Dílo Rigorosní řád pro fakulty věd právních a státních ve Wikizdrojích