Dmitrij Sergejevič Merežkovskij

Merežkovskij se narodil v rodině vysokého úředníka, jeho bratr Konstantin Sergejevič Merežkovskij byl známý přírodovědec.[1] Dmitrij Merežkovskij absolvoval roku 1886 studium historie v Petrohradě a věnoval se literatuře. Psal kritiky, básně a překlady řecké poezie, roku 1895 vyšel jeho první román „Zavrženec“. Roku 1889 se oženil s básnířkou Zinaidou Gippius[1] (Hippius) a společně pořádali literárně-náboženský salon. Roku 1901 vydal román „Leonardo da Vinci“[1] – druhou část trilogie „Kristus a Antikrist“ – který mu získal světovou proslulost. Následovala dlouhá řada historických románů se symbolickým až apokalyptickým pozadím, které byly rychle překládány do mnoha jazyků, včetně češtiny. Roku 1919 emigroval do Varšavy a v následujícím roce do Paříže. Svůj odpor k bolševickému režimu vyjádřil v románu „Říše Antikristova“ (1922) a v komunistických zemích bylo jeho dílo zakázáno. Roku 1933 byl navržen na Nobelovu cenu, ale jeho politické názory a sympatie k Mussolinimu tomu zabránily. Zemřel v nouzi v Paříži na počátku války.

Merežkovskij byl silně ovlivněn jednak F. M. Dostojevským a Vl. Solovjovem, jednak F. Nietzschem. Moderní historii chápal jako zápas Krista s Antikristem, v němž připadá zvláštní úloha Rusku, nezasaženému západním liberalismem. V revoluci viděl nejprve příchod Kristovy „třetí říše“, brzy ji ale ostře odsoudil. V pozdějších letech se věnoval mystickým spekulacím a vydával například „Tajnou moudrost východu“ a „Neznámý Ježíš“.

Poprvé vyšlo dílo D. S. Merežkovského v češtině v roce 1912 (Luza na postupu, nakladatel Josef Pelcl). Souborné dílo vydalo v letech 1923–1935 nakladatelství Kvasnička a Hampl (částečně se Stanislavem Minaříkem).