D 34

Vladimír Šmeral ve hře Ericha Kästnera Život za našich dnů, 1934

Toto divadlo založil roku 1933 Emil František Burian, jehož cílem bylo dělat levicově, prokomunisticky orientované divadlo. Jednalo se o první „divadelní družstvo“ – tzn. majetek patřil všem, všichni též rozhodovali. Hlavní dramaturg, režisér a vlastník koncese však byl E. F. Burian, nešlo tedy tak úplně o jednání rovným s rovným, jak to někdy bývá prezentováno. Divadlo měnilo každý rok název – vždy písmeno „D“ + poslední dvě číslice letopočtu, název D 34 zvolil Burian v roce 1933, protože divadlo zahajovalo činnost 16. září a v této době začínala i nová divadelní sezóna.

Dalším cílem bylo přiblížit českému divákovi náročné hry (Lazebník sevillský (Beaumarchaisův text s Burianovými písněmi[1]), Lakomec, Utrpení mladého Werthera), ale uváděl i díla jako Dobrý voják Švejk, Žebrácká opera (v úpravě Bertolta Brechta a Kurta Weila) a realizoval rovněž vlastní hry s aktuální problematikou.

Za okupace se divadlo věnovalo pouze českým textům, vznikaly tak především inscenace První lidová suita a Druhá lidová suita vytvořené z českých lidových her, které prakticky ukázaly, jak se ve 20. století dá pracovat se středověkým divadelním dědictvím. Za zmínku pak stojí také první inscenace Nezvalovy Manon Lescaut.

Divadlo fungovalo až do roku 1941 (D 41), kdy bylo pro svůj protifašistický postoj uzavřeno, končilo D 39.

Po druhé světové válce bylo divadlo obnoveno pod názvem D 46, divadla D 46 a D 47 hrála zcela v komunistické režii prakticky pouze agitační hry.

Roku 1951 E. F. Burian převedl divadlo pod Československou armádu, kdy fungovalo jako „Armádní umělecké divadlo“; v tomto období patřilo mezi nejvíc komunistická divadla. Po odchodu z armády (1955) obnovil Burian divadlo pod původním názvem D 34.

V letech 1934–1939 patřilo ke kvalitním českým divadlům, vzhledem k avantgardním přístupům k divadelní formě (theatergraph, voiceband…) je považováno za jedno z nejdůležitějších v české divadelní historii, z jeho inscenačních postupů těží téměř celé moderní české divadlo po druhé světové válce v čele s Alfrédem Radokem. K meziválečné avantgardě patřilo samozřejmě okouzlení komunismem, jehož ideje hlásalo ve svých inscenacích (stejně jako jiná moderní divadla (např. Osvobozené divadlo)).

Roky 1940–1941 byly poznamenány nacistickou okupací, divadlo však vystupovalo nad rámec možností a postoj aktérů té doby byl příkladný a odvážný. D 41 uvedlo jinotajnou Pohádku o tanci,[4] která byla důvodem, že divadlo bylo 12. 3. 1941 gestapem uzavřeno a E. F. Burian s dalšími zatčeni.[5]

První premiérou po válce byla v září 1945 Hrubínova Jobova noc.[6] Období po roce 1948 představovalo sestupnou fázi divadla, které nastudovalo sérii realistických her, některé z nich byla autorská díla E. F. Buriana. Inscenována byla např. Siréna Marie Majerové, nejúspěšnější hrou té doby byla Parta brusiče Karhana Vaška Káni.[5] Extrémní odchylkou byla v roce 1950 Burianova hra Pařeniště, která se inspirovala nedávnými politickými procesy, ve kterých docházelo k nespravedlivým odsouzením (např. Milady Horákové). I dobová kritika považovala tuto hru za povrchní a uměle vykonstruovanou.[7]

Od roku 1953 se divadlo pokoušelo o odklon od socialistického realismu.[5]