Dinko Šimunović

Vyrůstal v malé vesnici nedaleko řeky Cetiny, severovýchodně od Splitu. Tento původní prostor s jeho patriarchálními tradicemi měl na něho mít v jeho pozdější práci silný vliv. Stejně jako jeho otec se stal učitelem. Po absolvování učitelského institutu v Arbanasi nedaleko Zadaru pracoval jako učitel v malých dalmatských vesnicích Hrvace (1892–1900) a Dicmo (1901–1909). Teprve v této době se začal věnovat psaní. Roku 1905 v Zadaru vydal úryvek příběhu v časopise Lovor. Tím na sebe upozornil a byl přeložen na obchodní školu ve Splitu. Zde vyučoval od roku 1909 až do svého odchodu do důchodu a napsal zde také většinu svých literárních děl. V roce 1929 se kvůli svým dětem přestěhoval do Záhřebu, kde o čtyři roky později zemřel. Je pohřben na hřbitově Mirogoj v Záhřebu.

Pamětní deska na Šimunovićově domě v Záhřebu

Patřil mezi významné vypravěče chorvatské literatury 20. století. Realistickým vyprávěním oživil starý patriarchální svět jižních Slovanů, který chápal jako svět heroický a mizející a k němuž přistupoval v duchu starých lidových vyprávění. Byl svébytným typem vypravěče, který se vyvíjel nezávisle na literárních trendech své doby.

Ve městě Sinj se nachází jeho pomník, jehož autorem je Ivan Meštrović.

• Mrkodol, příběhy 1909
• Tuđinac, Roman 1911
• Danerdan, 1914
• Mladi dani, 1919
• Mladost, 1921
• Dvije pripovijetke, 1922
• Alkar, 1922
• Porodica Vinčić, román (1923, česky r. 1928 jako Rodina Vinčiců, přel. Otakar Kolman)

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Dinko Šimunović na německé Wikipedii.