Diethylzinek

Edward Frankland popsal v roce 1848 přípravu této sloučeniny z kovového zinku a jodethanu, jednalo se o první známou organozinečnatou sloučeninu.[2][3] Přípravu poté vylepšil použitím diethylrtuti jako výchozího materiálu.[4] V současnosti se vyrábí reakcí směsi jodethanu a bromethanu v molárním poměru 1 : 1 za přítomnosti slitiny zinku a mědi jako zdroje reaktivního zinku.[5]

Diethylzinek krystalizuje v tetragonální bazálně centrované elementární buňky s grupami symetrie typu I4₁md. V pevném skupenství jsou Zn centra téměř lineární. Délka vazeb Zn-C činí 194,8(5) pm, vazebné úhly C-Zn-C mají hodnoty 176,2(4)°.[6] Plynná fáze vykazuje obdobné vzdálenosti Zn-C (195,0(2) pm).[7]

I přesto, že se snadno samovznítí, tak je diethylzinek významným reaktantem. Používá se v organické syntéze jako zdroj ethylových karboaniontů při adicích na karbonylové skupiny a asymetrických adicích ethylových skupin na benzaldehyd[8] a iminy.[9] Navíc může sloužit společně s dijodmethanem jako složka Simmonsova–Smithova činidla k přeměně alkenů na cyklopropylové sloučeniny.[10][11] Je slabším nukleofilem než alkyllithná a Grignardova činidla, a používá se tak v případech, kdy je potřeba „mírnější“ nukleofil. Tato sloučenina má také široké využití v materiálové chemii jako zdroj zinku při přípravě nanočástic, například slouží k tvorbě vrstev sulfidu zinečnatého na kvantových tečkách.[12] V polymerní chemii jej lze použít jako část katalyzátoru pro živé polymerizace.[13]

Diethylzinek má i nechemická využití. Vzhledem k rychlé reakci se vzduchem byl používán jako krátkodobé samozápalné raketové palivo, které se při styku s oxidačním činidlem zapálí, takže k zapálení paliva nebyl potřebný zdroj jisker. Diethylzinek byl také zkoumán jako možný prostředek k odkyselování knih. Páry diethylzinku mohou neutralizovat pozůstatky kyselin v papíru, přičemž zanechávají mírně zásaditý oxid zinečnatý. Postup nakonec nebyl zaveden kvůli řadě nežádoucích projevů, například několika výbuchům při styku stopových množství diethylzinku s vodní parou.[14]

K protikorozní ochraně lehkovodních jaderných reaktorů se používá oxid zinečnatý ochuzený o ⁶⁴Zn, vyráběný průchodem diethylzinku obohacovací odstředivkou.

Samozápalnost diethylzinku lze využít k otestování inertní atmosféry v rukavicovém boxu. Při i velmi nízkých koncentracích kyslíku začne otevřená láhev diethylzinku dýmat.[15]

Diethylzinek nebezpečně reaguje s vodou a na vzduchu je samozápalný, měl by tak být skladován v inertním prostředí.