Desertshore

Po vydání předchozího alba The Marble Index Nico kvůli malému úspěchu přišla o nahrávací kontrakt s vydavatelstvím Elektra Records a nové album tedy vydala poté, co jí byla zajištěna smlouva s Reprise Records.[3][6] Přestože nahrávání alba Desertshore začalo ve studiu Vanguard Studios v New Yorku, brzy se přesunulo do Sound Techniques v Londýně.[3] Právě zde byly nahrány všechny písně kromě „Le Petit Chevalier“, jejíž nahrávka vznikla ve Studio Davout v Paříži.[8] Cale v roce 1970 řekl, že na albu plánuje využít smyčcový orchestr a v některých písních i rockovou kapelu, což však nakonec nerealizoval.[3] Není jasné, kdy přesně bylo album nahráno, nicméně všeobecně se má za to, že se tak stalo od května do července 1970. Původní demosnímky nahrála Nico 20. srpna 1969 a tyto nahrávky vyšly v roce 2007 na kompilaci The Frozen Borderline: 1968-1970.[3]

Původně vyšlo album na vinylové LP desce v prosinci 1970 pouze ve Spojených státech amerických. Ve Spojeném království je následovalo až v lednu 1971.[8][9] Na obalu alba je použit záběr z filmu La Cicatrice intérieure francouzského režiséra Philippa Garrela; Nico zde sedí na koni vedeném malým chlapcem[10] v poušti, a na zadní straně je Nico sedící mezi kameny. Rovněž je zde uvedeno, že dvě z písní, konkrétně „Abschied“ a „Mütterlein“, byly použity v Garrelově filmu La Cicatrice intérieure;[8] tento film byl však nakonec oficiálně představen až v roce 1972, a „Mütterlein“ se v něm neobjevila – jsou zde však další tři písně z Desertshore: „Janitor of Lunacy“, „My Only Child“ a „All That is My Own“.[9] Autorem konceptu obalu je Nigel Weymouth. V roce 1993 bylo album digitálně remasterováno Lee Herschbergem a vyšlo v reedici na CD.[11]

Písní „Afraid“ byla Nico zastoupena na kompilačním albu Conflict & Catalysis: Productions & Arrangements 1966-2006 (2012), které obsahovalo písně různých interpretů produkované nebo aranžované Johnem Calem.[12]

Album otevírá skladba „Janitor of Lunacy“, kterou Nico napsala pro Briana Jonese, člena skupiny The Rolling Stones, krátce po jeho smrti.[13] Nico se v této písni doprovází pouze na harmonium, a jiné nástroje zde použity nejsou. Stejně jako první píseň z alba byla i druhá napsána pro skutečnou osobu; píseň se jmenuje „The Falconer“, a Nico ji složila pro Andyho Warhola poté, co byl v červnu 1968 postřelen.[14] V písni Nico zpívá a hraje na harmonium, a je doprovázena Caleovým klavírem;[15] Cale zde rovněž bije do zvonu. Na klavír Cale hraje pouze na počátku a pak ještě přibližně v polovině písně v její mezihře, kam vsadil klasický klavírní part.[4] Třetí skladbou v pořadí je „My Only Child“, kterou Nico věnovala svému synovi Arimu. V písni Nico pouze zpívá, a je zde doprovázena občasnou trubkou.[3] Do další písně „Le Petit Chevalier“, jež je zpívána ve francouzštině a trvá pouze minutu a čtvrt, přispěl svým hlasem Ari.[4][16] Ten je zde doprovázen Nico, která hraje na cembalo.[17]

Druhou stranu původní LP desky zahajuje německy zpívaná „Abschied“.[4] Úvod obstarává Caleova viola, později se přidává harmonium, a kolem pětačtyřicáté sekundy připojuje Nico svůj zpěv. Následuje „Afraid“, jednoduchá píseň, kde Nico zpívá a Cale hraje na klavír a potichu rovněž na violu. Třetí skladbou na této straně desky je ponurá „Mütterlein“, kterou Nico zpívá za doprovodu harmonia, občasné trubky a Johna Calea, jenž obstarává zvony a klavír.[4] V závěru alba se nachází tříapůlminutová „All That is My Own“, kterou Cale doplnil o fanfáry připomínající středověkou hudbu; Nico převážně zpívá, nicméně v několika částech šepotem vypráví.[5]

Když album vyšlo, většina kritiků jej zatracovala; například v časopise The New Musical Express je recenzentem označeno za nejhorší album, které kdy slyšel.[9][16] Podobně se vyjádřil i Robert Christgau ve své recenzi v časopise The Village Voice, kde uvedl, že alba The Velvet Underground & Nico a Chelsea Girl byly silné desky, ale The Marble Index a právě Desertshore jsou mnohem horší už kvůli tomu, že si zde písně píše Nico sama a již nehraje písně jiných autorů.[2] Jedním z mála kritiků, kteří album chválili, byl Ed Ward. Ten ve své recenzi pro časopis Rolling Stone napsal, že je k albu třeba přistupovat jinak než k jiným nahrávkám, a doplnil, že si tato hudba jistě najde své fanoušky.[18]

V roce 2007 nahrála svou verzi tohoto alba anglická industriální skupina Throbbing Gristle; nahrávací frekvence byla přístupná veřejnosti, a dvanáctihodinový záznam z nahrávání později vyšel na albu The Desertshore Installation.[19] Podle původních plánů se měl záznam sestříhat a následně měl vyjít na klasickém albu. Špatná technická kvalita zapříčinila, že k tomu nedošlo, a skupina se pak rozhodla jít do studia znovu a album nahrát ještě jednou. Mezitím však zemřel Peter Christopherson, jeden z členů skupiny. Přesto skupina nahrávku pořídila,[20] ale nevydala ji jako album skupiny Throbbing Gristle, nýbrž pod hlavičkou projektu X-TG.[21] Mezi hostujícími zpěváky byli například Marc Almond, Blixa Bargeld a Antony Hegarty.[22]

Různé písně z alba Desertshore nahrála řada dalších hudebníků, jako jsou například anglický zpěvák a multiinstrumentalista Patrick Wolf (píseň „Afraid“), rocková skupina Mercury Rev („Afraid“), zpěvačka Neko Case („Afraid“),[23] norská zpěvačka Susanna Wallumrød („Janitor of Lunacy“),[24] americká psychedelická skupina Espers („Afraid“),[25] rakouská hudebnice Soap&Skin („Janitor of Lunacy“),[26] hudebníci John Contreras a Rose McDowall („Afraid“)[27] nebo belgická skupina Laïs („All That is My Own“).

Autorkou všech skladeb je Nico.

Nico v roce 1985

Hudebníci

• Nico – zpěv, harmonium, cembalo v „Le Petit Chevalier“
• John Cale – viola, klavír, baskytara, zvony, doprovodné vokály v „My Only Child“, aranžmá
• Adam Miller – doprovodné vokály v „My Only Child“
• Ari Boulogne – zpěv v „Le Petit Chevalier“
• neznámá osoba – trubka[18]

Technická podpora

• John Cale – produkce
• Joe Boyd – produkce
• John Wood – zvukový inženýr
• Nigel Weymouth – design obalu