The End…

Brian Eno (1974)

Své třetí sólové album Nico vydala v prosinci roku 1970 pod názvem Desertshore. Společnost Reprise Records, která desku uvedla na trh, již neměla zájem publikovat další zpěvaččino album.[4] Později jí tedy John Cale, který se podílel na všech jejích předchozích deskách jako producent, aranžér nebo hráč na různé nástroje, zprostředkoval smlouvu s vydavatelstvím Island Records.[5][p 1] Nahrávání alba The End… probíhalo v londýnském studiu Sound Techniques a začalo po dokončení nahrávání Caleova sólového alba Fear.[7] Producentem nahrávky byl Cale, který rovněž obsluhoval řadu různých nástrojů.[8][p 2] Dále zde hráli dva členové kapely Roxy Music, kytarista Phil Manzanera a hráč na syntezátory Brian Eno.[9] Sestavu doplňovaly dcery Caleova dvorního zvukového inženýra Johna Wooda.[9] Nico údajně Manzanerovi poradila: „Nedělej nic, co ti [Cale] řekne. Všechno ignoruj. Hraj co sám chceš.“[6] To vyplývalo z toho, že Nico měla v době nahrávání alba, stejně jako téměř vždy, s Calem spory.[10]

John Cale při nahrávání alba použil stejný postup jako v předchozích případech, sice nejprve nahrál Nico a její harmonium, následně přidal různé další nástroje a nakonec, když pracoval na míchání zvuku, pozval znovu Nico.[9] Vyjádřil se též, že album stavěl na základech zpěvaččiny druhé desky The Marble Index (1969) s tím rozdílem, že chtěl tuto nahrávku pojmout komerčněji.[11] Uvedl, že chtěl k jejímu hlasu přidat perkuse, avšak ty klasické mu příliš nevyhovovaly, a tak využil exotičtější nástroje jako jsou cabaça a boobam.[11] Zároveň chtěl, aby Nico pro album nahrála svou verzi americké kovbojské písně „Streets of Laredo“, avšak ona se slovy „Nedělám kovbojské písně“ odmítla.[10][p 3]

Album vydala v listopadu roku 1971 společnost Island Records.[13] Na obalu alba je použit záběr z filmu Les Hautes solitudes francouzského režiséra Philippa Garrela, v němž Nico hrála. V roce 1982 vyšlo album v reedici na audiokazetě a roku 1996 pak poprvé i na kompaktním disku. Roku 2012 bylo album uvedeno na trh v reedici na CD doplněné o jeden bonusový disk obsahující záznamy z rozhlasového pořadu Johna Peela, stejně jako z televizního The Old Grey Whistle Test.[14] Nico v té době vystupovala bez doprovodných hudebníků, takže se v těchto nahrávkách doprovází pouze na harmonium.[3] Rovněž jsou zde zařazeny písně z koncertu, při němž vzniklo album June 1, 1974.[15][p 4] Verze s těmito bonusy vyšla o dva roky později, u příležitosti čtyřicátého výročí původního alba, také na gramofonové desce.[17][18]

John Cale (2011)

Album otevírá čtyřminutová skladba „It Has Not Taken Long“, v níž kromě zpěvaččina zpěvu a harmonia hrají důležitou roli zvonky, stejně jako triolový rytmus vytvářený Enovým syntezátorem.[11] Na druhou pozici byla zařazena píseň „Secret Side“, jež dosahuje přibližně stejné délky. Skladbě „You Forgot to Answer“ dominuje klavír a elektrická kytara.[11] Píseň pojednává o tom, jak Nico naposledy spatřila svého dřívějšího milence Jima Morrisona.[19] Zpěvačka se údajně snažila Morrisonova nedlouho před jeho smrtí telefonicky kontaktovat. Nico zde zpívá „The high tide is taking everything / And you forget to answer“ („Vysoký příliv bere vše / A ty jsi zapomněl odpovědět“).[20] Následuje bezmála čtyři minuty trvající píseň „Innocent and Vain“, v níž Nico svůj hlas doprovází harmoniem. V různých pasážích se přidává Eno s elektronickým šumem ve volné formě.[3][21] Na páté místo byla zařazena píseň „Valley of the Kings“, v níž hraje a zpívá pouze Nico.[22]

Skladba „We've Got the Gold“ je poctou teroristovi Andreasi Baaderovi.[23] V textu písně se nachází například verše „Very proud and very poor / I'm waiting at your prison floor“ („Tak pyšná a zároveň zničená / Čekám u tvých vězeňských dveří“).[23] Výrazným prvkem v písni jsou perkusní nástroje, jako xylofon, marimba a triangl.[3] Následuje coververze písně „The End“ od americké skupiny The Doors, podle níž dostalo název celé album.[5][24] Jde o poctu zpěvákovi skupiny Jimu Morrisonovi.[5][8] Cale řekl, že měl k zařazení písně určité výhrady, neboť šlo o mužskou píseň.[12] Píseň se nese v pomalém tempu, avšak na konci se zrychlí a přidá se Manzanerovo kytarové sólo a perkusní nástroje.[25] Kytarové sólo nemá ve zpěvaččině diskografii obdoby.[3][p 5] Desku uzavírá zpěvaččina verze německé hymny.

Stejně jako v případech předchozích alb, i desce The End… se dostalo velmi záporného přijetí kritiků.[11] Magazín Melody Maker, který recenzi desky uvedl nadpisem „Nico: Tak ubohá, jak ještě nikdy“, dále uvedl, že „tato deska je určená pro ty, kteří se spokojí s tím, že je ještě někdo jiný víc namol a zblblej než oni sami.“ Zároveň však uznal, že skladba „You Forgot to Answer“ v sobě skrývá „gotickou“ krásu, avšak to podle recenze není zásluha Nico, nýbrž Calea.[26] Novinář Richard Cromelin z časopisu Creem uvedl svou recenzi slovy „The End… je soundtrack k volnému pádu až na dno.“[26] Novinář Dave Thompson, který desku ve své recenzi pro server Allmusic ohodnotil čtyřmi a půl z pěti hvězdiček, řekl, že album je „v první řadě deskou intimní jednoduchosti a klamných hloubek. Hlas Nico ohromuje, stoupá a snáší se do nepředvídatelných zákoutí.“ Dodal, že „album není jen o rozvrácení kategorizace. Odporuje času samotnému.“[1][19]

Nico (1985)

Hudebníci

• Nico – zpěv, harmonium
• John Cale – baskytara, xylofon, akustická kytara, syntezátory, varhany, marimba, triangl, cabaça, boobam, zvonkohra, perkuse, piano, elektrické piano, viola
• Phil Manzanera – elektrická kytara
• Brian Eno – syntezátory v „It Has Not Taken Long“, „You Forget to Answer“ a „Innocent and Vain“
• Vicki Wood – doprovodné vokály
• Annagh Wood – doprovodné vokály

Technická podpora

• John Cale – produkce
• John Wood – zvukový inženýr
• Vic Gamm – zvukový inženýr