Daniel Comboni

Rodiče nebyli jeho rozhodnutím nadšeni. V jednom dopise matce napsal: "Kdybys uzřela veškerou bídu této země, dala bys Bohu ne jednoho syna, ale sto." Po čtyřech měsících cesty dorazila misionářská skupina do Chartúmu. Bydleli v hliněných chatrčích, sami si pekli chleba a vyráběli nábytek. Přitom se učili jazyku kmene Dinka. Ihned po příjezdu byl Daniel Comboni konfrontován s krutou realitou misionářské stanice Svatého Kříže. Musel se vyrovnat s nemocemi, chudobou a vysokou úmrtností spolubratrů. Tyto nesnesitelné podmínky přiměly misionáře k návratu do Itálie. V Itálii Comboni promýšlel novou misijní taktiku. Ve svém plánu navrhl přípravu domorodých misionářů a spolupráci s dalšími kongregacemi působícími v Africe.

Papež bl. Pius IX. projekt přijal. Petici za evangelizaci afrického kontinentu navíc podepsalo 70 církevních hodnostářů během I. vatikánského koncilu.

Daniele Comboni se pustil do rozsáhlé kampaně, ve které oslovoval evropské panovníky, biskupy, šlechtu i prostý lid a snažil se je přimět k většímu zájmu o střední Afriku. Začal také vydávat misijní časopis. Roku 1867 založil Institut misionářů komboniánů a o pět let později ženskou kongregaci sester misionářek komboniánek. Do misií se sám Comboni vrátil v roce 1873. Poskytoval azyl otrokům, kterým se podařilo utéct ze zajetí. Misionáři jim poté poskytovali vzdělání. Z jejich řad pocházel např. kněz Daniel Sorur, osobnost domorodé církve.

2. června 1877 byl Comboni jmenován apoštolským vikářem pro střední Afriku a vysvěcen na biskupa. Zemřel 10. října 1881 v Chartúmu.

• Seznam světců a mučedníků katolické církve

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Daniel Comboni na Wikimedia Commons
• (italsky) Oficiální biografie na stránkách Vatikánu
• Životopisná data na catholic-hierarchy.org