Důl Vilém

V roce 1859 společnost SDF založila jámu Vilém, kterou pojmenovala podle barona Wilhelma von Eichlera, generálního ředitele SDF. Hloubena byla víceúčelová jáma.

V létech 1912 až 1913 byl důl Hermenegild přestavěn, modernizován a přejmenován na důl Zárubek. SDF centralizovala těžbu z dolů Vilém a Jakub na nově rekonstruovaný důl. Těžní jáma Vilém se stala pomocnou jámou větrní.

V roce 1961 probíhala rekonstrukce dolu Petr Bezruč a bylo připravováno sloučení dolů Zárubek a P. Bezruč. V rámci tohoto programu jáma Vilém byla vyhodnocena jako neefektivní a v roce 1961 její provoz zastaven, jáma likvidována zásypem.[1]

U jámy Vilém se nacházela Pokusná stanice. Zakladatelem byl v roce 1885 horní rada Ing. Jan Meyer, dlouhodobý ředitel SDF. Poblíž jámy Vilém, ve starém odvalu, byla vybudována první pokusná štola 20 m dlouhá, téhož roku prodloužena na 50,5 m. V pokusné štole se testovaly přístroje (plamenné, elektrické) ve výbušném prostředí metanu, který se přiváděl potrubím z dolu Vilém, později z dobývacího pole Zárubek až do vyčerpání metanu v roce 1909. Pak byl dovážen z dolu Hubert v Hrušově v tlakových nádobách. Také se zde prováděly pokusy s uhelným prachem, zkoušky důlních lamp, zkoušky výbušnin a další.[2]

Jáma byla rozdělena svisle zděnou příčkou na dvě části – těžní a větrní oddělení. Příčka větrního oddělení dosahovala až k nejhlubšímu větrnímu patru. Větrní oddělení bylo spojeno větrným kanálem s ventilátorem soustavy Rittinger, který byl poháněn parním strojem. Záložním ventilátorem byl parní exhaustor typu Körting. V roce 1885 byl instalován nový ventilátor soustavy Guibal s vylepšením funkce podle Kleye. Po rekonstrukci jámy na větrní v roce 1914 byl zde nainstalován ventilátor soustavy Dinnendahl, vyrobený Akciovou společností Slaný[pozn. 1] s motorem firmy Brown-Boveri, Vídeň.[1]

V roce 1928 byl v provozu ventilátor systému Capell dodaný Vítkovickými železárnami a firmou Brown-Boveri z motorem o výkonu 125 HP a sacím výkonu 4200 m³/min. Záložní ventilátor byl větrák systému Kley dodán Strojírnami hraběte Salma v Blansku, se sacím výkonem 1680 m³/min. a motorem o výkonu 35 HP.[3]

Těžní oddělení jámy sloužilo z hlediska větrání jako vtažné. Jáma byla do hloubky 86,7 m vyzděna cihlami zvonivkami, dále byla vyztužena dřevěnou výztuží. Byla hluboká 283,9 m. V roce 1866 byl instalován parní těžní stroj o výkonu 150 HP.

V roce 1902 instalován parní těžní stroj později hnán stlačeným vzduchem s cylindrickými lanovými bubny o průměru 1 500 mm a šířce 700 mm. Těžní věž pyramidální se dvěma lanovnicemi o průměru 1450 mm, klec pro 1 vozík nebo pro 4 osoby, rychlost jízdy 2 m/sec.[4]

Využitím důlních děl (překopů) k propojení s dolem Hermenegild byly důlní vody odváděny na centrální vodní jámu Hermenegild vodní.

Na dole Vilém byla třídírna uhlí soustavy Sauer Mayer. Třídění suchou cestou.

Důl Vilém byl zbourán.

Uhlí bylo dobýváno z porubských a jakloveckých vrstev ostravského souvrství, metodou dobývání uhlí bylo pilířování se zakládkou nebo na zával, nebo stěnování se směrným nebo dovrchním postupem. Hloubka dolu byla 330 m.

Pro ubytování havířů byla vystavěna Vilémova kolonie v roce 1850 v počtu 57 domů. V důsledku poddolování kolonie začala její demolice už v roce 1928, poslední domy byly zbourány v létech 1953 – 1957.[5]

• Matěj Miloš, Klát Jaroslav, Korbelářová Irena. Kulturní památky Ostravsko-karvinského revíru, Ostrava, 2009, s. 45
• Od nálezu uhlí po útlum těžby na Ostravsku, 2. část, Ostrava, 2002, s. 188 až 190
• Ostravsko-karvinský uhelný revír, Díl I, Ostrava, 1929
• Ostravsko-karvinský uhelný revír, Díl III, Ostrava, 1931
• Uhelné hornictví v ostravsko-karvinském revíru, Anagram 2003

• Doly Severní dráhy Ferdinandovy