Svatý Cyprián

Pocházel z bohaté a významné pohanské rodiny. O jeho obrácení ke křesťanství nic nevíme, ale po jeho křtu v roce 245-248 dal velkou část svého majetku kartaginským chudým, jak se slušelo na člověka jeho stavu. Jeho původní jméno znělo Thascius, přijal však později ještě jméno Caecilius na počest kněze, kterému vděčil za konverzi. Stal se učitelem rétoriky.

Krátce po konverzi sepsal List Donatovi o Boží milosti (Epistola ad Donatum de gratia Dei), zřejmě spis De idolorum vanitate (O marnosti model) a tři knihy Testimoniorum adversus Iudaeos (Svědectví proti Židům), kde se velmi kloní ke svému intelektuálnímu učiteli, kartaginskému (zřejmě) knězi Tertullianovi.

Nedlouho po křtu byl Cyprianus vysvěcen na jáhna a poté na kněze. Někdy mezi červencem 248 a dubnem 249 byl zvolen kartaginským biskupem, a to při veřejné volbě. Podpořili ho zvláště chudí, kteří si pamatovali jeho štědrost; velká část kněží však stála proti volbě a v opozici zůstala delší dobu.

Krátce po volbě muselo celé společenství křesťanů v Kartágu čelit nečekané zkoušce – novému pronásledování. Doposud po dlouhá léta žili křesťané v pokoji, církev se cítila zajištěná a její morálka upadala. Na začátku roku 250 vydal císař Decius edikt, jímž zakázal křesťanství. Toto pronásledování církve v římské říši mělo odlišný a hrozivější charakter. Trvalo dlouho a bylo systematické a efektivní. S uskutečňováním výnosu se totiž začalo od špiček v církvi, tj. od biskupů, kteří měli všichni přinést oběť císaři. Pro věřícího křesťana to bylo něčím nepředstavitelým. Dříve než pověřený prokonzul dosáhl Kartága, Cyprianus utekl.

Pronásledování velmi rozdělovalo církev na ty, kdo ustáli pronásledování s čistým štítem a to i za vysokou cenu, a na ty, kdo se podvolili, složili přísahu, obětovali císaři nebo vydali křesťanské knihy ke spálení. Cypriánův útěk byl považován jeho odpůrci za zbabělost a nevěrnost, a proto si pospíšili s jeho očerňováním v Římě. Římský klérus (římský biskup-papež Fabián byl krátce předtím popraven) napsal Cypriánovi nesouhlasný apel. Cyprianus odpověděl, že utekl v souladu s viděními a Božím příkazem, jehož se mu dostalo. Z místa svého úkrytu mezitím spravoval svůj lid prostřednictvím jáhna.

Při pronásledování mnoho křesťanů odpadlo od víry, ale později byli přijati zpět do církve. Vyznavači a ti, kteří při pronásledování obstáli, však trvali na skutečném a upřímném pokání navrátilců. Cyprianus se postavil na stranu prvních a odmítl odpadlíkům absoluci, leč v případě smrtelné nemoci, a hodlal odsunout otázku na klidnější dobu.

Avšak v kartaginské církvi vzniklo schisma. Jistý Felicissimus, vysvěcený v Cypriánově nepřítomnosti na jáhna knězem Novatem, odmítal jakékoli pokyny ze strany Cypriánových vyslanců. Cyprianus jej sesadil z úřadu a exkomunikoval stejně jako jeho podporovatele Augendia.

Po čtrnáctiměsíční nepřítomnosti se Cyprianus vrátil do Kartága a hájil důvod svého útěku v listech zaslaných severoafrickým biskupům a ve svém spise De lapsis (O odpadlících). Byl svolán koncil, který podpořil Cypriána a odsoudil Felicissima. Libellatici, tj. ti, kdo vydali císařským úřadům křesťanské knihy, měli být přijati do církve po řádném pokání, ale ti, kdo obětovali císaři, měli být smířeni s církví až na smrtelném loži. Toto opatření bylo později zmírněno.

Felicissimova strana však zvolila proti Cypriánovi biskupem Fortunata. V Římě Ti, kdo byli na straně kněze Novatiana a odmítali přijmout odpadlíky zpět do církve, zvolili papežem Kornélia a v Kartágu svého biskupa Maxima.

Toto rozdělení kartaginské obce ale postupně ztrácelo na síle. Cyprián byl u lidu stále více oblíben. Povzbuzoval křesťany svými spisy De mortalitate (O smrtelnosti), De eleemosynis (O almužně) a apologetickou obranou Ad Demetrianum (Demetrianovi), když jistý Demetrius obviňoval křesťany z katastrof, které postihly obec.

Další spor propukl roku 255, kdy se proti Cypriánovi postavil papež sv. Štěpán I. Řešilo se, zda ti, kdo přijali křest od heretiků, mají být pokřtěni znovu. Štěpán označoval křest za platný, pokud byl udělen podle zvyklostí církve, tj. ve jménu Krista nebo Nejsvětější Trojice. Takový názor měla i většina v církvi. Cyprianus byl naopak přesvědčen, že křest nemůže existovat mimo církev. Proto křtil i ty, kdo již byli pokřtěni mimo církev. Cypriánova úzká definice církve měla své kořeny v pojetí Tertullianově. Podobně smýšleli později i donatisté. Podle jejich mínění (stejně jako mnohem později v českém husitství) byly církevní úkony nehodných kněží neplatné.

Většina severoafrických biskupů stála na Cypriánově straně, na Východě je podporoval též Firmilianos, biskup v Caesareji. Zbytek církve stál na straně papeže. Spor se stal důležitým také pro mnohem pozdější vývoj v uspořádání církve. V řešení zmíněných neshod se poprvé jako argumentu použilo autority římské církve, resp. jejího biskupa, nad jinými biskupy církve. Takový argument Cyprianus odmítl a tak se stalo, že papež Štěpán I. přerušil společenství s Cypriánem a Kartágem.

Vyřešení sporu o platnosti křtu se stalo trvalou součástí učení Katolické církve. Křest, ať je udělen kýmkoliv, heretikem, ateistou nebo nekřesťanem, je platný, když je přítomen úmysl pokřtít tak, jak křtí církev.

Na konci roku 256 začalo nové pronásledování křesťanů za vlády císaře Valeriana, a jak Štěpán I., tak jeho nástupce Xystus II., podstoupili v Římě mučednictví. V Africe připravoval Cyprianus svou obec na pronásledování spisem De exhortatione martyrii a sám byl posléze zatčen prokonzulem Aspasiem Paternem dne 30. srpna 257. Odmítl obětovat pohanským bohům a vyznal svou víru v Krista. Konzul jej odsoudil k exilu v pusté Churubis. Odtud se Cyprianus snažil spravovat nadále svěřenou církev. Po roce vyhnanství byl držen v domácím vězení ve své ville. 13. srpna 258 byl uvězněn na příkaz nového prokonzula, Galeria Maxima. Následujícího dne byl naposledy vyslýchán a odsouzen ke smrti stětím. Na místě jeho smrti byl později zbudován kostel, ale byl zničen při plenění Vandalů roku 430.

Vedle množství listů je Cyprianus autorem několika traktátů. Nejdůležitějším dílem je De unitate ecclesiae (O jednotě církve). Spis pojednává o úřadu biskupa jako o základním kameni církve. Jde o jedno z nejdůležitějších latinsky psaných křesťanských děl 3. století.

• De laude Martyrii
• De rebaptismate
• De aleatoribus
• De montibus Sina et Sion
• De singularitate clericorum
• Epistulae cornelii papae ad Cyprianum
• Epistula ad Turasium
• Exhortatio de paenitentia
• Sermo de voluntate
• De centesima, sexagesima, tricesima