Okurka

Rostliny rodu okurka jsou jednoleté nebo víceleté, většinou jednodomé (řidčeji dvoudomé nebo polygamní), plazivé nebo popínavé byliny s jednoduchými tenkými úponky. Výjimečně jsou úponky rozdvojené nebo naopak chybějí. Jednoleté druhy mají vláknité kořeny, u víceletých druhů bývá vyvinuta vytrvalá kořenová hlava nebo výjimečně podzemní hlíza. Stonky bývají drsně chlupaté, u některých druhů dřevnatějí. Listy jsou střídavé, řapíkaté, celistvé nebo dlanitě laločnaté, celokrajné nebo s pilovitým okrajem. Květy jsou jednopohlavné, jednotlivé nebo ve svazečcích, Kalich je zvonkovitý a zakončený 5 laloky. Koruna je žlutá, kolovitá až zvonkovitá, pětilaločná. Samčí květy jsou jednotlivé nebo uspořádané v chudokvětých hroznech, svazečcích či latách. Obsahují 3 volné tyčinky přirostlé asi v polovině korunní trubky. Samičí květy jsou většinou jednotlivé, řidčeji v chudých svazečcích. Obsahují šídlovitá staminodia a válcovitý spodní semeník, nesoucí krátkou čnělku zakončenou celistvou nebo trojlaločnou bliznou. Semeník obsahuje 3 až 5 komůrek, v každé je 15 až mnoho vajíček. Plod je dužnatý a nepukavý, kulovitý, elipsoidní, obvejčitý nebo vřetenovitý, na povrchu hladký, hrbolkatý nebo řídce až hustě pokrytý dužnatými ostny, lysý nebo chlupatý. Obsahuje několik až mnoho světlých, malých až středně velkých, kulovitých až zploštělých semen.[1][2][3] Plody jsou často označovány jako bobule, od klasické bobule se ale odlišují tlustou pokožkou a parietální (až apikální) placentací.[4]

• 
  Meloun cukrový v květu
• 
  Květ melounu cukrového
• 
  Jihoafrický druh Cucumis myriocarpus s plody
• 
  Drobnoplodý druh Cucumis maderaspatanus

Do rodu Cucumis je řazeno celkem 61 druhů, které pocházejí z tropů a subtropů Starého světa. Vlivem pěstování se některé druhy rozšířily i do jiných částí světa. Největší počet druhů se vyskytuje v subsaharské Africe, odkud je udáváno celkem 41 druhů, z toho 33 roste pouze v Africe. V původní evropské květeně není žádný druh zastoupen. Největší přirozený areál má druh Cucumis maderaspatanus, který se vyskytuje v subsaharské Africe, Madagaskaru, Arábii, tropické Asii i Austrálii. Další druh s velkým areálem je Cucumis prophetarum, rozšířený v souvislém pásu od tropické západní Afriky až po Indii a jako jediný zasahující i do některých zemí severní Afriky. V Arábii roste 8 druhů, z toho 2 endemické. Centrum rozšíření v Asii je v oblasti Indického subkontinentu a Indočíny. Z Austrálie je udáváno 10 druhů, z toho 6 endemických. Několik druhů zasahuje i na Novou Guineu, v Tichomoří není rod přirozeně zastoupen.[5] Zástupci rodu Cucumis rostou zejména v sušších oblastech, jako jsou savany, polopouště nebo suchý buš, také podél lesních okrajů. Často rostou na narušených nebo kultivovaných půdách.[1]

Hrabáč kapský

Květy okurek jsou opylovány hmyzem, zejména včelami sbírajícími pyl a nektar. Rostliny jsou schopny samosprášení, k přenosu pylu ze samčího na samičí květ je však zapotřebí opylovačů.[6] Kvetení okurky seté ani melounu cukrového není závislé na délce dne.[7]

K šíření semen dochází rozličnými způsoby. Červeně zbarvené drobné plody některých druhů (např. Cucumis maderaspatanus) vyhledávají ptáci. Větší plody konzumují pštrosi, dropi nebo emuové.[1] Plody některých druhů se za zralosti explozivně odpojují od stopky a vystřikují obsah se semeny podobně jako u tykvice stříkavé.[1] Zajímavý a velmi specializovaný způsob šíření semen má africký druh Cucumis humifructus. Je to jednoletá rostlina s krátkou, jen 3 až 4 měsíce trvající vegetační dobou, vázanou na vlhčí období. Plody se po odkvětu zavrtávají do půdy do hloubky asi 15 až 30 cm a tam dozrávají. V půdě vydrží řadu měsíců, aniž by začaly zahnívat. Přežití rostliny je závislé na hrabáči kapském (Orycteropus afer), který plody vyhrabává a konzumuje. Semena procházejí jeho trávicím traktem nepoškozená a spolu s trusem, který zvíře zahrabává, se dostávají na novém místě do půdy. Semena, která neprošla trávicím traktem, klíčí velmi špatně. Rozšíření rostliny se překrývá s areálem hrabáče.[7][8] Některé kulturní formy okurek jsou partenokarpické, tvoří tedy plody bez účasti oplození.[9] U semen druhu Cucumis prophetarum bylo zjištěno, že jsou citlivá na spektrální složení světla, které na ně skrze slupku plodu dopadá, a to díky obsahu látek, zvaných cytochromy. Zelené světlo, dopadající přes zápoj listoví, blokuje klíčení semen.[7]

Na rostlinách rodu Cucumis parazituje záraza Orobanche aegyptiaca, rozšířená od západní Afriky po Střední Asii a Indii.[10] Jsou živnými rostlinami různých druhů můr zejména z čeledí přástevníkovití (např. přástevník medvědí), bekyňovití a můrovití. Ve stoncích vrtají housenky nesytky Melittia cucurbitae. V Americe se na nich občas živí housenky lišaje Hyles lineata a martináče Anisota stigma.[11] Obsah kukurbitacinů chrání rostliny proti sviluškám a dalším škůdcům. Produkce těchto látek se zvyšuje při stresu či zhoršení podmínek. Na rostliny s obsahem hořkých kukurbitacinů se specializovali někteří brouci z čeledi mandelinkovití.[12] V Americe mezi ně patří brouci z rodů Diabrotica a Acalymma, známí jako „okurkoví brouci” a způsobující hospodářské škody.[13]

• 
  Záraza Orobanche aegyptiaca
• 
  „Okurkový brouk” Diabrotica undecimpunctata
• 
  Housenka nesytky Melittia cucurbitae

Okurky obsahují podobně jako řada jiných zástupců čeledi tykvovité hořké kukurbitaciny. Hořkost okurek způsobuje kukurbitacin C. V plodech melounu cukrového nejsou kukurbitaciny obsaženy, v nehořkých odrůdách okurky seté je jejich obsah malý a zjištěn byl pouze kukurbitacin E. Glykosidy kukurbitacinů nebyly v plodech okurky seté zjištěny.[12] Kulturně využívané druhy rodu Cucumis pochopitelně jedovaté nejsou, to však neplatí pro řadu divoce rostoucích druhů. Velmi jedovaté jsou jihoafrické druhy Cucumis hirsutus a C. zeyheri. Mezi jedovaté rostliny náleží též Cucumis aculeatus, C. africanus (plody), C. dipsaceus (plody), C. ficifolius (plody, kořeny) a C. prophetarum. Jedovaté jsou také divoké formy okurky kiwano s hořkými plody. V některých zdrojích jsou jako jedovaté uváděny i plody okurky angurie a Cucumis myriocarpus.[14][15]

Aktivní toxickou látkou u jedovatých druhů (C. aculeatus, C. africanus, C. myriocarpus) je seskviterpen kukumin. U Cucumis myriocarpus subsp. leptodermis byla zjištěna i přítomnost strukturně podobného leptoderminu.[16][17] Plody okurky angurie (Cucumis anguria) obsahují malé množství jedovatého kukurbitacinu D.[18] Otrava druhem Cucumis africanus zasahuje zejména trávicí ústrojí a projevuje se nauzeou, zvracením a krvavým průjmem. Ve vážných případech nastupuje zástava dechu a smrt. Byly zaznamenány otravy lidí i hospodářských zvířat. Riziko otravy existuje i v případě spontánního křížení divokých jedovatých druhů s kulturními rostlinami. Lékařská pomoc při akutní otravě zahrnuje zejména vypumpování žaludku a podání jedlé sody a projímadel k rychlému vyčištění trávicího traktu.[19][14]

• 
  Strukturní vzorec jedovatého kukuminu
• 
  Kukurbitacin E
• 
  Silně jedovatý druh Cucumis zeyheri

Rod Cucumis je v rámci čeledi Cucurbitaceae řazen do tribu Benincaseae. Na základě fylogenetických studií byly v roce 2007 do rodu Cucumis vřazeny některé menší rody (Cucumella, Chiovenda, Dicaelospermum, Mukia, Myrmecosicyos, Oreosyce), neboť se ukázalo, že jejich vývojové větve se nacházejí uvnitř vývojového stromu rodu Cucumis a činí jej parafyletickým.[20][21]

• meloun cukrový (Cucumis melo)
• okurka angurie (Cucumis anguria)
• okurka kiwano (Cucumis metulifer)
• okurka setá (Cucumis sativus)[22][23]

Okurka setá a meloun cukrový náležejí mezi hospodářsky nejvýznamnější druhy zeleniny a jsou pěstovány po celém světě.[1] Okurka setá pochází z Asie, oblast původu však není s jistotou známa. Je pěstována v řadě odrůd po celém světě, v chladných oblastech mírného pásu ve sklenících či fóliovnících. Plody se nejčastěji konzumují čerstvé nebo nakládané. Meloun cukrový je v teplých oblastech světa pěstován v široké paletě rozličných forem a kultivarů. V České republice je možno jej pěstovat jen v nejteplejších oblastech.[24][25] Je to stará kulturní rostlina, která je zmiňována již v Bibli.[26] V jižní Africe se jako zelenina konzumují i listy.[27] Dalším kulturním druhem, pěstovaným v tropech, je africká okurka kiwano. Plody jsou občas dováženy i do České republiky. V Karibiku je s oblibou pěstována okurka angurie, pocházející z jižních oblastí Afriky. Plody slouží jako zelenina, jsou však méně chutné než plody okurky seté.[6]

Plody okurky seté jsou používány jako diuretikum, antipyretikum a k léčení kožních onemocnění. Semena působí proti střevním parazitům, listy se podávají při horečce, chřipce a zažívacích potížích. Stonky melounu cukrového slouží jako emetikum, diuretikum a proti střevním parazitům. Plody mají ochlazující a diuretický účinek. Semena se podávají jako emetikum a purgativum a používají se k léčení kožních chorob. V domorodé medicíně je využívána i okurka angurie a kiwano. Některé jedovaté druhy jsou v Africe používány jako emetikum, Cucumis zeyheri slouží jako drastické projímadlo. Sušené listy a stonky Cucumis cinereus se používají jako repelent.[14]

• 
  Plantáž melounu cukrového na Filipínách
• 
  Meloun cukrový se zralými plody
• 
  Kiwano, plody Cucumis metuliferus
• 
  Plody okurky angurie na trhu v Cayenne