Constant Lambert (skladatel)

Následovala Lambertova nejznámější skladba: Rio Grande (1929) na téma básně Sacheverella Sitwella. Skladba dosáhla značného úspěchu a Lambert udělal dvě nahrávky díla jako dirigent (1930 a 1949). Měl velký zájem o afroamerickou hudbu a jednou prohlásil, že by se mu v ideálním případě líbilo, kdyby v Rio Grande vystupoval černý sbor.[7] Měl velmi pozitivní pohled na jazzové rytmy a jejich začlenění do klasické hudby a jednou řekl, že:

„Hlavní zájem jazzových rytmů spočívá v jejich aplikaci na nastavení slov, a přestože například jazzová nastavení nemají v žádném případě flexibilitu nebo jemnost ve vysílání z počátku sedmnáctého století, nelze popřít jejich lehkost a vynalézavost ... slova vyžadují pro své úspěšné hudební zpracování nekonečně pestřejší a synkopovanější rytmus, než jaký lze nalézt u romantiků devatenáctého století, a nejlepší jazzové písně současnosti jsou ve svých metodách ve skutečnosti blíže skladatelům z konce patnáctého století než od té doby jakákoli hudba."

—[8]

Lambert svůj zájem o jazz posunul mnohem dále v dílech Piano Sonata (1929) a Concerto for piano and nine Instruments (1931), kde se styl mění od „symfonického jazzu“ Gershwina a Paula Whitemana k něčemu mnohem vypjatějšímu, s formálními prvky kompozice úzce integrovanými, rytmy jsou ostré a extrémní a harmonie někdy blížící se až k atonalismu.[9] Druhá věta sonáty představuje blues v rondové formě.[10] Neobvyklé komorní budování Concerta se stává jakýmsi hybridem mezi jazzovou kapelou a souborem použitým v Arnoldem Schoenbergem v Pierrot lunaire (Dreimal sieben Gedichte aus Albert Girauds) běžně známý jako Pierrot Lunaire.[11]

Lambert byl jmenován v roce 1931 dirigentem a hudebním ředitelem baletu Vic-Wells (později The Royal Ballet),[1] ale jeho skladatelská kariéra stagnovala. Jeho hlavní sborové dílo Summer's Last Will and Testament (na téma stejnojmenné hry Thomase Nasheho), jedno z jeho emočně nejtemnějších děl, se ukázalo jako nevhodné v náladě po smrti krále Jiřího V., ale Alan Frank jej oslavoval jako Lambertovo „nejlepší dílo“.[12]

Druhá světová válka si vybrala svou daň na jeho vitalitě a kreativitě. Byl prohlášen za nezpůsobilého pro aktivní službu v ozbrojených silách; desítky let tvrdého pití zhoršily jeho zdravotní stav, který dále klesal s rozvojem diabetu, který zůstal nediagnostikován a neléčen až do pozdního věku. Lambertovy zkušenosti z dětství (které zahrnovaly téměř smrtelný záchvat septikémie) v něm zanechaly celoživotní odpor a strach z lékařské profese.

Sám Lambert se domníval, že jako skladatel selhal, a po zklamání z Summer's Last Will and Testament dokončil pouze dvě hlavní díla – byly to baletní představení Horoskop (1938) a Tiresias (1951) – ačkoli existovalo i několik menších děl, jako např. Trois pièces nègres pour les touches blanches, napsaný pro sestry, identická dvojčata, klavírní duo Mary a Geraldine Peppin.[13] Místo toho se soustředil převážně na dirigování a úzce spolupracoval s Královským baletem až do svého odchodu do důchodu v roce 1947. Jako hostující dirigent byl uváděn ještě krátce před svou smrtí v roce 1951.[1]

Jako dirigent Lambert oceňoval Liszta, Chabriera, Émile Waldteufela a romantické ruské skladatele, z nichž většina byla v Británii uváděna jen zřídka. Lambert pořídil nahrávky některých jejich děl. Teprve od konce čtyřicátých let mu však vývoj BBC Third Program a Philharmonia Orchestra poskytl režijní příležitosti pracovat s nejlepšími hudebníky po kterých toužil. Předtím byl dlouho odsouván do role příležitostného dirigenta a pracoval převážně s druhořadými hudebními tělesy.

Lambert, zajímající se nejen o hudbu ale i o malířství, sochařství a literaturu[14] se od většiny svých tehdejších anglických skladatelů lišil ve vnímání důležitosti jazzu. Obdivoval hudbu Duke Ellingtona. Jeho chápání hudby mimo „vážný“ repertoár dokládá jeho kniha Music Ho! (1934),[15] s podtitulem „studie o hudbě v úpadku“, která zůstává jedním z nejlepších i když někdy názorově kontroverzních publikací v angličtině zaměřených na hudební kritiku.

Lambertův otec, malíř George Lambert, který se narodil v Rusku a měl americké občanství se považoval především za Australana. Constant si byl vždy vědom svých australských kořenů, ačkoli tuto zemi nikdy nenavštívil. Pro první představení své skladby Piano Concerto (1931) si Lambert nevybral britského klavíristu ale Arthura Benjamina, který se narodil v Sydney a studoval v Brisbane. Přes jeho nesouhlas s homosexualitou si vytvořil dobrý pracovní vztah s Benjaminovým kolegou Australanem Robertem Helpmannem. Poté pověřil dalšího australského hudebníka Gordona Watsona úkolem hrát virtuózní klavírní part na premiéře jeho posledního baletu Tiresias.[16]

Pomník na hřbitově Brompton Cemetery, Londýn

Lambertovo první manželství bylo s Florence Kaye, uzavřené 5. srpna 1931,[17] jejich synem byl Kit Lambert, jeden z manažerů britské hudební skupiny The Who. Ale brzy měl romantický s baletkou Margot Fonteyn. Podle přátel Fonteynové byl Lambert velkou láskou jejího života a ona si zoufala, když si konečně uvědomila, že si ji nikdy nevezme. Některé aspekty tohoto vztahu byly symbolizovány v jeho baletním představení Horoskop (1938), ve kterém byla Fonteyn hlavní tanečnicí. Po rozvodu s Kaye se v roce 1947 Lambert oženil s umělkyní Isabel Delmerovou, která navrhla scénické scény a kostýmy pro jeho balet Tiresias; po jeho smrti se provdala za Alana Rawsthorna.[18] V roce 1945 se Florence provdala za Charlese Edwarda Petera Holeho; jejich dcera Anne později přijala umělecké jméno Annie Lambert.

Mezi jeho blízké přátele patřili Michael Ayrton, Sacheverell Sitwell a Anthony Powell. Byl prototypem pro postavu Hugha Morelanda v Powellově A Dance to the Music of Time, především v páté části Casanova's Chinese Restaurantve kterém je ústřední postavou Moreland.[19]

Lambert zemřel 21. srpna 1951, dva dny po svých šestačtyřicátých narozeninách na zápal plic a nediagnostikovanou cukrovku komplikovanou silným alkoholismem a byl pohřben na hřbitově Brompton v Londýně. Jeho syn Kit byl pohřben ve stejném hrobě v roce 1981.[20]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Constant Lambert na anglické Wikipedii.

• Drescher, Derek (producent). Remembering Constant Lambert, BBC Radio 3 documentary, broadcast 23 August 1975.
• Lloyd, Stephen. Constant Lambert: Beyond The Rio Grande. Woodbridge: The Boydell Press, 2014. ISBN 978-1-84383-898-2.
• McGrady, Richard. The Music of Constant Lambert. In Music & Letters Vol 51, No 3, July 1970
• Motion, Andrew. The Lamberts: George, Constant & Kit. New York: Farrar Straus Giroux, 1986. ISBN 0-374-18283-3.
• Shead, Richard. Constant Lambert. London, 1972. ISBN 9780903620017.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Constant Lambert na Wikimedia Commons
• Volně přístupné partitury děl od Constant Lambert v projektu IMSLP
• 'The Jazz Age', lecture and concert by Chamber Domaine given on 6 November 2007 at Gresham College, including the Suite in Three Movements for Piano by Lambert (available for audio and video download).
• Constant Lambert (1905–1951), Composer, conductor and critic: Sitter in 24 portraits (National Portrait Gallery)