Kompaktní disk

Audio CD je nejstarším formátem CD. Pro záznam zvuku na audio CD se používá vzorkovací frekvence 44,1 kHz a 16bitový stereofonní záznam bez komprese (viz PCM). V této podobě zabere jedna minuta holého zvukového záznamu 44100 × 16 × 2 × 60 ÷ 8 = 10 584 000 bajtů. Tato data jsou totiž navíc zabezpečena protichybovým kódováním FEC (Forward Error Correction), díky kterému je přehrávač schopen určité množství chyb, způsobených např. poškozeným CD, opravit. Tento systém je označován jako COMPACT DISC DIGITAL AUDIO (CDDA)

K jednoznačné identifikaci alba slouží kód UPC (anglicky Universal Product Code). Jako identifikátor hudebních skladeb se používá kód ISRC (anglicky International Standard Recording Code), ten se skládá z 12 znaků a je přidělován místní registrační autoritou.

V souvislosti se systémem kompaktního disku jako audionosiče se u něj uvádějí také základní technická data o záznamu, střihu i výsledném záznamu. Jsou uváděna těmito zkratkami:

• DDD – Původní záznam, střih i výsledný záznam zvuku digitální
• ADD – Původní záznam analogový, směšování a výsledný záznam digitální
• AAD – Původní záznam, směšování a střih analogové, výsledný záznam digitální

Spodní vrstva kompaktního disku

Kompaktní disk vyvinuly roku 1979 firmy Sony a Philips jako způsob věrného uchovávání a reprodukce hudby. Původně se na ně měl vejít zvukový záznam v délce 60 minut (délka analogového dlouhohrajícího „elpíčka“), ale firma Sony trvala na 74 minutách, aby se na jedno CD vešla celá Beethovenova Devátá symfonie. Dnes jsou CD nejčastěji osmdesátiminutová, ale existují i varianty s délkou devadesát a devadesát devět minut. Disky delší než 80 minut však nemusí být čitelné na všech přehrávačích. Někteří výrobci přehrávačů a počítačových mechanik dokonce v uživatelských manuálech varují před možným poškozením zařízení při použití těchto nadstandardně dlouhých médií.

První CD přehrávač Sony CDP-101 přišel roku 1982. Prvním českým přehrávačem byl Tesla MC 900 z let 1985-1986, vyráběn byl v licenci podle modelu Philips CD204.[1] Historicky první album vyrobené ve formě kompaktního disku bylo The Visitors od skupiny ABBA, a to 17. srpna 1982.[2]

Na přelomu 80. a 90. let spolu s klesající cenou přehrávačů a disků kompaktní disk na nějaký čas vytlačil předtím rozšířené dlouhohrající gramofonové desky s analogovým záznamem zvuku, tzv. „elpíčka“ (z anglické zkratky LP, long play). V posledních letech se audiofilové k LP vracejí. Značně k tomu přispěly i problémy s nekvalitním masteringem některých CD titulů, problém DR apod.

CD se také brzy začala používat ve světě počítačů jako obecné datové médium, s kapacitou původně 656 MB (74minutová), dnes nejčastěji 700 MB (ve skutečnosti se na ně vejde 701 nebo 702 MB – 80minutová). Menší osmicentimetrové disky mají kapacitu 184–210 MB, tzn. 21–24 minut. Na CD se dají ukládat i informace v podobě referátů, prezentací, tabulek, atd. CD-ROM zařízení na čtení CD, jehož autory byly firmy Philips a Sony, je určeno pouze ke čtení informací. Dovoluje uložení až 650 MB programů a dat.

CD-formát začíná být vytlačován diskem DVD, s jeho klesající cenou a klesající cenou rekordérů. DVD disk je přímým pokračovatelem CD nejen svojí vnější podobou (CD je od DVD laickým pohledem prakticky nerozeznatelné), ale i digitální technologií záznamu dat. Kapacita běžných DVD je oproti klasickému CD zhruba šestinásobná. Životnost zapisovatelného (CD-R) media se udává v průměru asi 8 let. Životnost lisovaných CD je teoreticky neomezená.

V ČSSR byl prvním titulem lisovaným v Gramofonových závodech v Loděnici u Berouna v roce 1988 cyklus symfonických básní Bedřicha Smetany Má Vlast.[3] Masově začaly být kompaktní disky poprvé vyráběny v Loděnici v roce 1989, a to jako v první zemi ze států RVHP. Slavnostního zahájení výroby 13. července tohoto roku se účastnil i generální tajemník ÚV KSČ Miloš Jakeš.[4][5]