Christine Habermann von Hoch

Je nejmladší dcerou uměleckého kováře a sochaře Alfreda Habermanna (1930–2008), který bývá nazýván „papežem kovářů“.[1] [2] V roce 1985 odešla rodina do Německa, kde se její otec nadále věnoval tvorbě.[3] Vyrůstala proto v prostředí, kde se všechno točilo kolem umělecké kovařiny. Otcovu dílnu navštěvovali žáci z celého světa, vzhledem k jeho zahraničním projektům rodina často cestovala a stěhovala se. Na dospívající dívku měla formativní vliv zejména série pobytů v Izraeli, kde otec učil v kibucu. Jeho tvůrčí a výukové pobyty je zavedly též do Itálie, USA a Japonska.

Monumentální betlém "Klanění tří králů" u kláštera Neustift v Itálii (2014)

Od otce se naučila všem základním technikám zpracování kovu i kresbě, železo se stalo jejím celoživotním výrazovým prostředkem. Zároveň se zajímala i o malbu, architekturu a uměnovědy, což ji směřovalo k dalšímu studiu. Po maturitě šla na sochařskou a řezbářskou školu do Jižních Tyrol.[3] Vyhověla tak přání otce, který si nepřál, aby šla po střední škole na akademii. Mezi lety 2001 a 2007 studovala výtvarné umění a německou filologii na Univerzitě Palackého v Olomouci, s delšími stipendijními pobyty na Florentské univerzitě, kde se zabývala převážně dějinami umění, na Technické univerzitě v Drážďanech a Vídeňské univerzitě. Pro Univerzitu Palackého posléze vytvořila Cenu Ludvíka Václavka s názvem „Koncentrované vědění“ („Geballtes Wissen“, 2011).[4] Už během studia vyučovala kovářské techniky na hradě Helfštýn, v dolnorakouském Ybbsitz či na setkáních společnosti Artist Blacksmith Association of North America (ABANA).

Nabyté řemeslné i intelektuální zázemí výrazně formovalo její tvorbu, v níž se prolínají tradiční techniky zpracování kovu s moderními postupy a koncepty. Během vysokoškolského studia vyvinula svébytnou techniku kovaných obrazů a experimentovala s kombinovanými technikami a konceptuální tvorbou (např. série Eisen – Pelz – Gold – Silber). Po studiu strávila necelý rok s tehdy již nemocným otcem v kovárně v  Ybbsitz, kde Alfréd Habermann strávil poslední léta svého života.[5] Po jeho smrti mu vytvořila náhrobní triptych z kovu, skla a kamene na místním hřbitově. Sakrálním plastikám se poté začala věnovat intenzivněji – k nejvýraznějším realizacím v této oblasti patří Kříž motýlů v hornorakouském Enns. Aby zpřístupnila otcovu tvorbu veřejnosti, založila Christine Habermann von Hoch v roce 2008 soukromé muzeum Alfréda Habermanna v Ybbsitz, v němž byly k vidění modely, fotografie děl a vybrané sochy. Tyto exponáty po roce 2018 zapůjčila městu Lipník nad Bečvou.   

Kovaná náhrobní plastika "Kříž motýlů" v rakouském Enns, ocel, plátkové zlato (2012)

Od roku 2017 žije v České republice, kde se plně věnuje volné tvorbě a designu v kovu pro interiér, zahrady a veřejný prostor. Má dceru Stellu (*2015) a syna Felixe Leviho (*2019).

Tvorba Christine Habermann von Hoch zahrnuje velkoformátová díla i filigránské kusy. Z monumentálních prací je nejznámější její ocelový betlém Klanění tří králů pro klášter Neustift u jihotyrolského Brixenu (2014). Sochy dosahují výšky přes 4m. Betlém zaujal svým minimalistickým ztvárněním.[6][7]

Pro drobnější díla, která se nacházejí v galeriích a soukromých sbírkách v ČR, Rakousku, Německu i Švýcarsku, je charakteristické propojení subtility a hmoty. Příkladem mohou být levitující kovové plastiky, které budí dojem kresby v prostoru.

Do svých děl často vkomponovává osvětlení, nezřídka je doplňuje plátkovým zlatem, což slouží k podtrhnutí symboliky a spirituálního rozměru. Jejím výrazovým prostředkem jsou i průsvity a hra se stíny, což opět přispívá ke kontrastu mezi těžkým kovem a neuchopitelnou kresbou světla a stínů.

Umělecká instalace "Nicocot - Fragmenty světla" v proluce u synagogy v Hranicích (2019)

Vedle monumentálního betléma patří k jejím významným sochařským instalacím ve veřejném prostoru série sedacích objektů v proluce u synagogy v Hranicích na Moravě z roku 2019.[8] Instalace s názvem „Nicocot – Fragmenty světla“ je inspirovaná židovskou symbolikou a je zdobena hebrejským písmem. Prořezané písmo slouží jako ornamentální i obsahový prvek, vzhledem k osvětlení uvnitř konstrukcí působí vybraná hebrejská slova (např. „šalom“, „kavot“, „ahava“) jako fragmenty světla („nicocot“), což odkazuje k Luriánské kabale. Šestice trojúhelníkových sedáků dohromady skládá Davidovu hvězdu.

Další realizací je Socha studentstva[9] pro Slezskou univerzitu v Opavě (2019), která slouží jako upomínka událostí ze 17. listopadu 1989.[10] Socha se skládá ze šesti ocelových plátů ve tvaru kontury srdce, které jako celek připomínají tvar květu.

Habermann von Hoch se věnuje též tvorbě sochařského zahradního nábytku a vytváří sochy do zahrad a parků.

• Klanění tří králů, monumentální betlém (4m) – Neustift u Brixenu, Jižní Tyrolsko, Itálie
• Portál se svícemi, dveře kostela sv. Vavřince – Norimberk, Německo
• Motýlí kříž, náhrobek – Enns, Rakousko
• Páteř světla, sbírka Muzea Komenského v Přerově
• Design osvětlení, koncept instalace, zábradlí a skleněné dveře – Příbor
• Cena Otokara Fischera – Praha
• Cena Ludvíka Václavka „Koncentrované vědění“ – Univerzita Palackého v Olomouci
• Sluneční hodiny – Hollenstein an der Ybbs, Rakousko
• Design svítících dveří a pozlacené plastiky pro wellness – Praha
• Svítidla v kulturním domě Echo – Lipník nad Bečvou[11]
  

  Zahradní sochařský nábytek: lavička List, ocel a dubové dřevo, Praha (2016)
  

  Svítidla, dům Lucerna, ocel, LED, Příbor (2017)