Choderlos de Laclos

V roce 1779 byl vyslán na ostrov Aix, aby tam spolupracoval s markýzem de Montalembert při řízení výstavby opevnění proti Britům. V té době se věnoval psaní Nebezpečných známostí, a to jak za svých cest na ostrov, tak i v Paříži. Koncem téhož roku byl také povýšen do hodnosti kapitána bombardýrů a požádal o půlroční dovolenou, kterou strávil v hlavním městě psaním; od té chvíle věděl, že jeho literární ambice jsou silnější, než jeho vojenská ctižádost, která neměla velké uplatnění. Jeho vznikající román odráží jeho vojenská zklamání (nikdy nemohl ověřit svoje kvality v boji), ale také četná ponížení, jichž se mu podle něho dostávalo po celý jeho život od "opravdové" šlechty a od žen, které mu připadaly nedosažitelné. Nebezpečné známosti lze tedy také považovat za jistý druh pomsty a terapie. V roce 1781 s povýšením na kapitána-majora kanonýrů získal další půlroční volno, během něhož svoje životní dílo dokončil. Nakladatel Durand Neveu dostal za úkol vydat jej ve čtyřech svazcích, které šly do prodeje 23. března 1782. Úspěch byl okamžitý a oslnivý: dva tisíce výtisků prvního vydání se prodalo během jednoho měsíce, což samo bylo v té době značně neobvyklé, a v následujících dvou letech vyšlo dalších deset vydání. Román byl také v roce 1784 přeložen do angličtiny.

Vydání tohoto díla, vnímaného jako útok na šlechtu, považovala vojenská hierarchie za prohřešek. De Laclos byl odvelen k okamžitému nástupu u své posádky v Bretani, poté (1783) byl vyslán do La Rochelle k výstavbě zbrojnice. Tam se seznámil s Marie-Soulange Duperréovou (nar. 1759), která jej svedla a s níž měl zakrátko dítě. Jemu bylo 42 let, jí pouhých 24, byl však opravdu zamilován: v roce 1786 si ji vzal a uznal dítě za své. Marie-Soulange se stala jeho životní láskou a dala mu dvě další děti.

Choderlos de Laclos v ničem nepřipomínal Valmonta, příkladného svůdce jeho románu v dopisech, a neměl žádnou z jeho vad: je popisován jako "hubený a žlutavý pán", hovořící "chladně a metodicky" jako "muž ducha, velmi chladný." Jeho citový život byl poznamenán rousseauovstvím a omezoval se na svou ženu, jíž byl věrný, a pozorné otcovství.

V roce 1783 se zúčastnil soutěže akademie v Châlons-sur-Marne na téma Jaké jsou nejvhodnější prostředky zdokonalení výchovy žen? Ve svém nedokončeném pojednání O výchově žen našel příležitost rozvinout svoje dosti feministické názory na rovnost pohlaví a výchovu dívek, která podle něho usiluje pouze o to, "aby přivykly područí byly v něm drženy." Téma ženské emancipace mělo významné místo již v Nebezpečných známostech.

V roce 1788 odešel z armády. Po období hledání vhodné cesty k uplatnění své ctižádosti a různých pokusech dostat se do blízkosti nějaké významné osobnosti vstoupil do služeb Ludvíka Filipa, vévody Orleánského, s nímž sdílel názory na další vývoj monarchie.

Výbuch revoluce mu konečně poskytl příležitost k intenzivnímu životu; zapojil se do Ligy aristokratů, skupinky drobných šlechticů, kterou později rozehnal Robespierre. Od počátku vedl intriky ve prospěch svého pána a organizoval různé pikle a manévry. Údajně také zorganizoval v říjnu 1789 pochod žen do Versailles, aby se dožadovaly chleba. V říjnu 1790 založil Časopis Společností přátel ústavy, vydávaný jakobínským klubem.

V roce 1791 se přiklonil k myšlence republiky a opustil londýnský exil, který sdílel s vévodou Orleánským, aby přijal místo komisaře v ministerstvu války s úkolem organizovat vojsko mladé republiky. Funkce ministerského komisaře odpovídala hodnosti brigádního generála. Díky svým výsledkům byl v září 1792 pověřen organizací ležení v Chalons a rozhodující měrou se zasloužil o vítězství v bitvě u Valmy.

Podílel se na vývoji dělových koulí naplněných střelným prachem, které vybuchovaly při dopadu. Ministerstvo námořnictva jej jmenovalo vrchním komisařem výzkumu; 4. listopadu 1793 se usídlil na zámku Meudon, vzápětí byl však zatčen na základě zákona o podezřelých. Po zradě generála Dumourieze byl uvězněn jako orleanista; gilotině unikl díky známostem a 1. prosince 1794 jej thermidorský Konvent osvobodil. V roce 1795, zatímco očekával opětné přijetí do armády, napsal paměti s názvem O válce a míru, které bez úspěchu adresoval Výboru pro veřejné blaho. Bez úspěchu se také pokusil vstoupit do diplomacie a založit banku.

Konečně se seznámil s mladým generálem Napoleonem Bonapartem, novým prvním konzulem a rovněž dělostřelcem, a nadchl se pro bonapartismus. 16. ledna 1800 byl opět aktivován jako brigádní generál dělostřelectva a přidělen k rýnské armádě, kde přijal křest ohněm v bitvě u Biberachu. Když byl jako velitel dělostřeleckých rezerv přidělen do italské armády, nalezl 5. září 1803 smrt v Tarantu, ne však v boji, nýbrž vyčerpán úplavicí a malárií. Tam byl také pohřben. Po restauraci Bourbonů v roce 1815 byl jeho hrob znesvěcen a zničen.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Pierre Choderlos de Laclos na francouzské Wikipedii.

• Seznam francouzských spisovatelů

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Choderlos de Laclos na Wikimedia Commons
• Autor Choderlos de Laclos ve Wikizdrojích (francouzsky)
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Choderlos de Laclos