Chlothar III.

O době vlády Chlothara se dochovalo jen velmi málo informací. Historia Langobardorum uvádí, že na počátku 60. let 7. století napadla franská vojska Provence a poté Itálii,[3] přitom poblíž Alby narazila na tábor langobardského krále Grimoalda I. z Beneventa. Frankové tábor vyplenili a pak oslavovali vítězství. Grimoald se po půlnoci vrátil a franská vojska donutil k ústupu zpět do Neustrie.

V záznamech životopisce svatého Eligia je uvedeno, že po smrti světce v roce 661, postihl franskou říši mor, který snížil počet obyvatel franských měst.[4] Podle záznamů Beda se nemoc rozšířila v roce 664 i na Britské ostrovy, kde uděřila stejnou silou jako ve Fránské říši.[5]

Po smrti Sigiberta III. Austrasiané požádovali nezávislost a vlastního krále, proto v roce 662 Chlothar uvolnil trůn v Austrasii pro nezletilého Chlodvíkova syna Childericha II.[6]

Během jeho vlády zemřel majordomus královského paláce Erchinoald, franská šlechta následně zvolila Ebroina, jehož raná správní autorita byla velmi výrazná. Beda ve svých spisech zaznamenal událost z roku 668, kdy nově jmenovaný Theodor z Canterbury mohl cestovat franským královstvím pouze z Říma a pouze se svolením majordoma.[7] Chlothar mohl být v této době politicky aktivnější, protože dosáhl plnoletosti v roce 669. Na Ebroinovu autoritářskou správu reagoval biskup z Autunu tím, že Ebroina z funkce odvolal. Po smrti Chlothara se Ebroin úřadu znovu zmocnil za pomoci dosazného Chlodvíka III., který snad měl být synem Chlothara. V kronice Liber Historiae Francorum z roku 727, která je nejbližší tehdejšímu období se pouze uvadí, že Chlothar vládl čtyři roky (pravděpodobně jeho aktivní roky 669–673) a poté zemřel. Je zmíněný i v chronologické poznámce Viktoriánské velikonoční tabulky z roku 673, jako stále aktivní v šestnáctém roce své vlády. Později téhož roku se králem stal jeho bratr Theuderich III.[8]

V některých pozdějších kronikách je Chlothar III. popisován jako první líný král (roi fainéant) merovejské dynastie.