Svatý Eligius

Svatý Eligius (francouzsky saint Éloi, italsky sant'Allo, v Bretani Allor; asi 588 Chaptelat u Limoges – 1. prosince 660 Noyon) byl zlatník, rádce, mincmistr a ministr financí merovejských králů a biskup v Noyonu. Je patronem zlatníků, kovářů, podkovářů a numismatiků. Jeho svátek se slaví 1. prosince, v některých zemích, jako například v Čechách, se od středověku slavilo přenesení jeho ostatků (translatio) 25. června.

Svatý Eligius
Narození588
Chaptelat
Úmrtí1. prosince 660 (ve věku 71–72 let)
Noyon
Povoláníkatolický kněz, zlatník, biskup a spisovatel
Nábož. vyznáníkatolická církev
Funkcekatolický biskup
Podpis
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Život a působení
Zlatá mince Chlodvíka II. Na reversu pod křížem značka mincmistra ELI CI

Narodil se ve vzdělané a vlivné galsko-římské rodině v Chaptelatu (dnešní departement Haute-Vienne). Vyučil se zlatníkem v Limoges a pak odešel do Neustrie, dnešní severní Francie, kde pracoval s královským pokladníkem Babonem. Ten ho doporučil franskému králi Chlotarovi II. jako rádce. Podle dobového životopisce měl zhotovit králi zlatý trůn, ale protože byl vynikající řemeslník a poctivý člověk, udělal z dodaného materiálu dva trůny. To udělalo na krále takový dojem, že Eligia jmenoval správcem mincovny (mincmistrem) v Marseille.[1] Eligius se natolik osvědčil, že jej po Chlotarově smrti roku 629 jeho nástupce, král Dagobert I., učinil svým ministrem financí. Eligius provedl mincovní reformu a pozvedl finanční bilanci státu. Působil také jako kněz a diplomat. Velký respekt získal například roku 637, kdy sjednal mír s bretonským knížetem Judicaelem. Proslul svou dobročinností: získával almužny pro chudé a vykupoval ze zajetí otroky, zejména Sasy, kteří se hojně prodávali na tržištích. Zakládal také kláštery podle irských pravidel sv. Kolumbána, v Solignacu, v Paříži a Saint Loupe v Noyonu, dále kostely jako v Dunkerque a v Chelles.

Po Dagobertově smrti roku 639 se Eligius snažil vymýtit simonii, prodej církevních úřadů, a roku 642 byl zvolen biskupem v Noyonu a Tournai. Většina obyvatel pozdějších Flander byla tehdy ještě pohanská a Eligius vynaložil velké misijní úsilí, aby je pokřtil. Zakládal kláštery v kraji podél Severního moře a 1. prosince roku 659 nebo 660 zemřel. Byl pohřben v klášterním kostele benediktinského opatství St. Loupe v Noyonu. Brzy po smrti se stal velmi populárním světcem, mimo jiné díky svému prvnímu životopisci a popularizátorovi, rouenskému biskupovi svatému Ouenovi (Audenovi) (†684), který Eligia znal a byl jeho následovníkem.

Hrob a kult

Brzy po smrti začal být Eligius uctíván jako svatý muž. Později byly jeho ostatky vyzvednuty z hrobu v opatství a vyzdviženy na oltář. Roku 1066 byly přeneseny z opatského kostela do katedrály v Noyonu (tzv. translace), kde jsou uloženy v novodobé tumbě před hlavním oltářem dosud. Eligius se stal se spolupatronem francouzských králů a velmi populárním světcem, zejména ve Francii, Flandrech, Itálii a ve středověku po celé západní, jižní a střední Evropě. Hrob a ostatky se roku 1793 staly terčem útoku francouzských revolucionářů, zlatá tumba v Noyonu a všechny klenoty kromě kalicha z Chelles byly zničeny.

Relikvie
  • Tělo je uctívané v novodobé tumbě z 19. století pod hlavním oltářem katedrály v Noyonu. Dále se dochovala relikviářová paže v kostele v Chelles, další ostatky v novodobých relikviářích v katedrále v Limoges, či v Chaptelatu. Zlatá relikviářová skříň, relikviářová paže, dva prsteny, kalich s paténou sv. Eligia, osobní předměty jako mitra, štóla, náprsní váček a náramek byly zničené za Velké francouzské revoluce.
  • Do Prahy přivezl Eligiovu relikvii (část zelené sametové tkaniny z biskupské mitry) císař Karel IV. roku 1378 a daroval ji cechu pražských zlatníků, který si na ni zhotovil relikviář v podobě křišťálové mitry se zlatou montáží. Svůj cech pak nazývali cechem sv. Eligia a vystavěli si na Starém Městě pražském v Platnéřské ulici gotickou kapli sv. Eligia (roku 1594 byla postoupena jezuitům před výstavbou Klementina).

Slavil se často 25. červen jako svátek přenesení (translace) těla sv. Eligia, protože bylo pro pouť příznivější počasí než v zimě. Staroměstští zlatníci v Praze slavili tak, že každému příchozímu poutníkovi mitru vsadili na hlavu. Od roku 1876 je mitra ve sbírce Národního muzea v Praze, stejně jako celý cechovní poklad zlatníků, včetně oltářního kříže a kalicha sv. Eligia. Poklad sv. Eligia uchovávali také cechovní zlatníci ve Vídni, ti však gotické předměty předělali v době barokní.

Úcta
  • Sv. Eligius se dodnes uctívá jako patron zlatníků, klenotníků, kovářů, podkovářů a kovozpracujících řemesel vůbec, ale také mincovních řemesel, sběratelů mincí a numismatiků.
  • Patron Pikardie, měst Noyon, Tournai, Limoges, Solignac, obcí Chelles a Chaptelat
  • Německá numismatická společnost (DNG) uděluje každoročně „Eligiovu cenu“ (Eligiuspreis) za zásluhy o numismatiku.

Dílo
Hans Leu, kolem 1495: Sv. Eligius (uprostřed)
  • Zachovalo se několik Eligiových kázání (Sermones).
  • Knihovna Národního muzea vlastní jeden z nejstarších rukopisů legendy o životě sv. Eligia ze 14. století.
  • Rukopis životopisu sv. Eligia českého původu ze 2. poloviny 14. století se dochoval v Knihovně města Paříže.

Kde ho můžeme vidět
Svět
  • Zlatý kříž francouzských králů s antickou kamejí a přihrádkovým emailem, původně v Remeši, pak v pokladu opatství v Saint-Denis u Paříže, rozlámán r. 1793, fragment se dochoval v Bibliothéque Nationale v Paříži
  • Loďka na kadidlo z aventurinu ve zlaté montáži
  • Reliéfy na zlaté relikviářové skříni sv. Germana (St. Germaine) v Paříži
V Česku

Odkazy

Reference
  1. Archivovaná kopie. www.catholic-forum.com [online]. [cit. 2010-09-19]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2009-08-20.

Literatura
  • Ottův slovník naučný, heslo Eligius. Sv. 8, str. 524.
  • J. Tumpach - Antonín Podlaha, Český slovník bohovědný, díl V., Praha 1932.
  • Dana Stehlíková, Encyklopedie českého zlatnictví, stříbrnictví a klenotnictví. Praha: Libri, 2003, s. 119-120.
  • Z Noyonu do Prahy - Kult sv. Eligia ve středověkých Čechách (De Noyon a Prague - Le culte de saint Éloi en Boheme médievale), česko-francouzská edice, editor Hana Pátková, napsali David Eben, Hana J. Hlaváčková, Hana Pátková, Dana Stehlíková, Vendulka Otavská. Praha: Skríptorium, 2006. (Dostupné online.)

Související články

Externí odkazy


This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.