Charles Cathcart, 8. baron Cathcart

Pocházel ze starobylého skotského rodu Cathcartů, který od roku 1452 užíval titul lorda, narodil se jako mladší syn 7. barona Cathcarta, jeho starší bratr Allan zemřel v dětství, po matce Elizabeth Dalrymple byl bratrancem maršála 2. hraběte ze Stairu. Od mládí sloužil v armádě a již v roce 1702 se připomíná jako kapitán. Zúčastnil se války o španělské dědictví pod velením vévody z Marlborough, v roce 1715 vynikl při potlačení jakobitského povstání ve Skotsku. Později byl lordem komořím Jiřího II. (1727–1733) a zastával čestné funkce ve Skotsku. Titul barona zdědil po otci v roce 1732, v letech 1734–1740 byl jedním z volených zástupců skotských peerů ve Sněmovně lordů (Representative Peer of Scotland). Souběžně postupoval v armádních hodnostech (brigádní generál 1735, generálmajor 1739). Za války o Jenkinsovo ucho byl jmenován vrchním velitelem v severní Americe proti španělskému vpádu, zemřel však cestou na ostrově Dominika, kde byl také pohřben. V literatuře se uvádí jako jeden z mála příkladů nepříliš bohatého skotského šlechtice, který na počátku vlády hannoverské dynastie dosáhl vlivného postavení v armádě, v politice a u dvora[1]. Vysoké funkce zastávali i jeho potomci v několika generacích, jeho vnuk William Cathcart (1755–1843) byl významnou osobností napoleonských válek a v roce 1814 byl povýšen na hraběte.

Byl dvakrát ženatý, potomstvo měl jen z prvního manželství s Marion Shaw (respektive Schaw, 1700–1733). Synové dvojčata George a John narození v roce 1719 zemřeli v dětství, dědicem titulu byl další syn Charles Cathcart, 9. baron Cathcart (1721–1776), pozdější generál a diplomat, další syn Schaw Cathcart (1722–1745) padl v bitvě u Fontenoy.