Válka o Jenkinsovo ucho

Jako válka o Jenkinsovo ucho se označuje konflikt mezi Velkou Británií a Španělskem, který probíhal v Americe v letech 1739–1748. Jeho příčinou byly vzájemné obchodní a územní spory v koloniích těchto států. Roku 1740 se konflikt stal součástí rozsáhlejšího mezinárodního měření sil – války o dědictví rakouské. Ukončen byl roku 1748 cášským mírem.

Válka o Jenkinsovo ucho

Mapa Západní Indie zobrazující místa bitev
války o Jenkinsovo ucho
trvání: 1739–1748
místo: Karibik, Florida–Georgie
Pacifik, Atlantik
casus belli: vzájemné obchodní a územní spory v Novém světě
výsledek: status quo ante bellum – navrácení do stavu před válkou
strany
Velká Británie Španělsko
velitelé
Edward Vernon
Chaloner Ogle
James Oglethorpe		 Filip V.

Pozadí

Utrechtský mír z roku 1713 zajišťoval Britům výsadní právo na dovoz otroků do španělských kolonií v Americe – asiento a umožňoval jim do španělských držav dovážet i omezené množství zboží. Mezi britskými přepravci a španělskou pobřežní stráží v Americe ale postupně narůstaly konflikty. Při jednom z nich byla roku 1731 posádka britské brigy Rebeccy pod velením kapitána Jenkinse obviněna z pašování zboží a i když se na lodi žádný kontraband nenašel,[zdroj?] Španělé zboží zabavili, velitele lodi mučili a nakonec mu uřízli ucho. Nejednalo se o ojedinělý incident, stížností britských přepravců na chování španělských úřadů v Americe přibývalo.

Roku 1738 během narůstajícího napětí mezi oběma státy kapitán Jenkins vystoupil v dolní sněmovně britského parlamentu a poslancům přednesl svůj starý případ, jako důkaz předložil i uříznuté ucho.[1][zdroj?] Několik let starý incident, který vyvolal všeobecné pobouření, nakonec Britům posloužil roku 1739 jako záminka k vyhlášení války. Hlavní příčinou konfliktu, kterému se původně předseda britské vlády Walpole snažil vyhnout, byla ale britská snaha o likvidaci španělského obchodního monopolu ve velké části Západní Indie. Ve hře byly rovněž hranice Floridy a pokračování britského asienta na dovoz otroků do Ameriky.[2][3][4]

Průběh konfliktu
Místo bojů – pevnost San Felipe de Barajas v Cartageně

Útok zahájili Britové, když jejich síly pod velením admirála Edwarda Vernona obsadily roku 1739 španělskou pevnost Portobelo. O rok později se Britové zmocnili Chagresu v dnešní Panamě, Vernonův pokus o obsazení Cartageny se ale již nezdařil. Stejně tak selhala snaha guvernéra Georgie Jamese Oglethorpa o dobytí St. Augustinu na Floridě. V roce 1742 sice Britové odrazili útok svých nepřátel na ostrov svatého Šimona, ale neuspěli ani při druhém pokusu o obsazení St. Augustine a tak se z Floridy zcela stáhli.[2][3][4]

Během konfliktu námořníci obou států přepadávali lodě svých protivníků.[2]

Roku 1740 vypukla válka i mezi dalšími evropskými státy a konflikt mezi Španělskem a Velkou Británií se stal součástí války o dědictví rakouské. Ta byla ukončena v roce 1748 cášským mírem. Podle této smlouvy byl v Americe obnoven tzv. status quo ante bellum – všechna území se vrátila původním vlastníkům.[2][4]

Odkazy

Reference
  1. KOVÁŘ, Martin: Velká Británie v éře Roberta Walpola. K vývoji britského státu a britské společnosti v první polovině 18. století; Praha, 2004; s. 50 ISBN 80-86642-23-2
  2. MUEHLBAUER, Matthew S.; ULBRICH, David J. Ways of War: American Military History from the Colonial Era to the Twenty-First Century. New York, Londýn: Routledge, 2014. ISBN 978-0415886772. S. 52–56. (anglicky)
  3. BRUCE, Anthony; COGAR, William. Encyclopedia of Naval History. Chicago, Londýn: Fitzroy Dearborn Publishers, 1998. Dostupné online. ISBN 1-57958-109-9. S. 201. (anglicky)
  4. KOHN, George C. Velká encyklopedie válek. Brno: Jota, 1997. ISBN 80-7217-010-4. S. 361.

Literatura
  • KOVAŘÍ, Jiří: Salvy pod plachtami, I. díl Námořní války Ludvíka XV. a Ludvíka XVI.; Praha, 2021; 367 s. ISBN 978-80-7497-348-2

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.