William Cathcart, 1. hrabě Cathcart

Plukovník William Cathcart (1780, Joshua Reynolds)

Pocházel ze starobylého skotského rodu zmiňovaného od 12. století, byl nejstarším synem generála a diplomata 9. barona Cathcarta. Studoval v Etonu, během kavalírské cesty krátce studoval v Drážďanech, v letech 1771–1772 pobýval v Petrohradě, kde byl jeho otec tehdy vyslancem. Další vzdělání si doplnil na glasgowské univerzitě a původně působil jako právník, od roku 1776 byl členem skotské advokátní komory. Po otci zdědil titul barona se skotským peerstvím (1776) a krátce nato vstoupil do armády. Zúčastnil se války proti USA, v níž dosáhl hodnosti podplukovníka a byl také generálním ubytovatelem britské armády. V letech 1788–1807 byl voleným zástupcem skotských peerů ve Sněmovně lordů (Representative Peer of Scotland) a v letech 1790–1794 místopředsedou Sněmovny lordů. Zastával také funkce ve Skotsku, kde byl lordem viceadmirálem (1795–1831) a lordem místodržitelem v hrabství Clackmannan (1794–1803), v roce 1798 byl jmenován členem Tajné rady. Nadále sloužil v armádě a postupoval v hodnostech (generálmajor 1794, generálporučík 1801), zúčastnil se válek proti revoluční Francii. V letech 1803–1805 byl vrchním velitelem v Irsku a od roku 1803 též členem irské Tajné rady. V letech 1806–1812 zastával funkci vrchního velitele ve Skotsku, v roce 1805 obdržel Bodlákový řád.

Kromě velitelských postů v Irsku a Skotsku byl aktivním účastníkem napoleonských válek, v roce 1805 byl mimořádným vyslancem v Rusku, v roce 1806 s početným vojenským sborem obsadil Hannoversko, které ale pak po francouzsko-pruské dohodě bylo předáno Prusku. V roce 1807 spolu s admirálem Jamesem Gambierem vedl výpravu do Kodaně a téhož roku získal britský titul vikomta s členstvím ve Sněmovně lordů. Od roku 1812 byl stálým vyslancem v Rusku, ale zúčastnil se závěrečných tažení proti napoleonské Francii. V této době proslul jako vynikajicí prostředník mezi generály různých národností, jejichž společným cílem byla konečná porážka císaře Napoleona. V roce 1812 byl povýšen na generála a v roce 1814 získal titul hraběte. V letech 1814–1815 byl účastníkem vídeňského kongresu[4] a poté se vrátil do Petrohradu, kde jako vyslanec setrval do roku 1820. V Rusku obdržel Řád sv. Ondřeje a Řád sv. Jiří. Po návratu z Ruska žil v soukromí, v letech 1830–1843 zastával čestnou hodnost guvernéra v Hullu. Zemřel na svém sídle Cathcart Castle poblíž Glasgow, zde rodina vlastnila majetky již od 12. století.

Během války proti USA se v New Yorku v roce 1779 oženil s Elizabeth Elliot (1764–1847), dcerou newyorského guvernéra Andrewa Elliota a sestřenicí 1. hraběte z Minto. Z jejich manželství pocházelo šest dětí, nejstarší syn William Cathcart (1782–1804) byl kapitánem Royal Navy a zemřel na zimnici na Jamajce. Dědicem titulů byl druhorozený syn generál Charles Cathcart, 2. hrabě Cathcart (1783–1859). V armádě sloužili také další tři synové, z nich nejvíce vynikl generál Sir George Cathcart (1794–1854), který padl jako vrchní velitel v krymské válce. Další syn Frederick Cathcart (1789–1865) dosáhl v armádě hodnosti plukovníka a v letech 1824–1826 byl britským vyslancem u Německého spolku.

Díky manželce a sňatkům svých sester měl blízké příbuzenské vazby na řadu dalších významných osobností, jeho švagry byli ministr zahraničí David Murray, 2. hrabě z Mansfieldu (1727–1796), generál Thomas Graham (1758–1843), admirál Sir Robert Digby (1732–1815) a dlouholetý poslanec Dolní sněmovny Sir David Carnegie (1753–1805).