Catherine-Dominique de Pérignon

Catherine-Dominique de Pérignon, markýz Grenady, hrabě císařství, (31. května 1754, Grenade-sur-Garonne, Languedoc - 25. prosince 1818, Paříž) byl francouzský generál a maršál.

Catherine-Dominique de Pérignon
Narození31. května 1754
Grenade
Úmrtí25. prosince 1818 (ve věku 64 let)
Paříž
Místo pohřbeníHřbitov Père-Lachaise
Povolánípolitik, diplomat a důstojník
Oceněnívelkokříž Řádu čestné legie
maršál Francie
jména vepsaná pod Vítězným obloukem
velkokříž Řádu svatého Ludvíka
říšský maršál
 více na Wikidatech
Funkcečlen Rady pěti set (1791–1792)
francouzský pair
velvyslanec
člen Konzervativního senátu
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Catherine-Dominique de Pérignon

Život

Pérignon pocházel ze staré languedocké šlechty. Jeho otec byl prefektem maršálského soudu (tj. šlechtického) na Saint-Domingue ve francouzských koloniích. V roce 1776 se oženil s Heléne de Grenier. Patřil k té části liberální šlechty, která přijala za své osvícenské myšlenky Francouzské revoluce. V roce 1790 přijal úřad smírčího soudce kantonu Montech a o rok později jej zvolili jako poslance Zákonodárného shromáždění za departementu Haute-Garonne. Za pár měsíců jej ale politika znechutila natolik, že svoji funkci složil a ujal se velení dobrovolnické legie ve Východopyrenejské armádě. V roce 1795 vstoupil opět do politiky a vstoupil do Rady pěti set. Stal se vyslancem ve Španělsku a dojednal smlouvu ze San Ildefonsa. V roce 1801 byl zvolen senátorem. V roce 1804 byl jmenován maršálem a hrabětem Francie. V roce 1805 získal řád Čestné legie. Od 18. září 1806 do 23. července 1808 byl guvernérem Parmského vévodství. Později se pohyboval po Neapolském království a udržoval známost s královským párem (Joachim Murat a Caroline Bonaparte). V roce 1814 se vrátil do Francie, kde podpořil Restauraci Bourbonů a Ludvíka XVIII. Během Sto dní byl mu odebrán maršálský titul. Hlasoval pro trest smrti pro Michela Neye. Byl povýšen na markýze Grenady a na paira. Obdržel řád svatého Ludvíka. Nejvíce se proslavil během revolučních válek.

Začátek Vojenské kariéry

V roce 1776 byl absolventem nižší důstojnické školy, z níž vyšel jako kadet pluku La Beauce. Teprve po sňatku absolvoval École militaire, z níž byl roku 1780 vyřazen jako podporučík. Vojenský život mu k srdci nepřirostl, po třech letech služby u granátnického pluku Guyenne požádal roku 1783 o propuštění, aby se mohl věnovat správě rodinného majetku.

Pyrenejská válka

Perignonuv hrob v Pére-Lachaise

V březnu 1793 vypukla v Pyrenejích válka se Španělskem a generál Antonio Ricardos Carrilo de Albornoz tu už v dubnu zahnal slabou francouzskou armádu až k Perpignanu, který začal obléhat. Kdyby Perpignan padl, hrozilo nebezpečí, že se Španělé spojí se vzbouřeneckými městy Marseille, Toulon a dalšími a ovládnou značnou část francouzského jihu. Konvent opět měnil velitele obou armád, Západopyrenejské a Východopyrenejské, na celkové situaci to mnoho nezměnilo. 31. července dobyli Španělé ležení před Perpignanem, pak byli zatlačeni na jih zpět a Francouzi se opevnili u vesničky Banyuls-del-Aspres. V průběhu října a listopadu se tu zuřivě bojovalo a republikánská vojska odolala dvěma velkým útokům, v prosinci ale Ricardos prorazil na hřebeny u Banyuls, dobyl Saint-Elme i Port Vendres a znovu postupoval k severu. Dva dny před Štědrým dnem musela Východopyrenejská armáda celou pozici vyklidit a ustoupit od Le Boulou až k samotnému Perpignanu. Pokud šlo o Západopyrenejskou armádu, ta koncem roku stála v horské pozici u Roncal na španělské straně Pyrenejí. V následujícím roce převelel konvent k Perpignanu generála Dugommiera, vítěze od Toulonu. Jedné z jeho divizí velel Pérignon (divizním generálem jmenovaný nejprve provizorně, leč 23. prosince 1793 byl jmenován divizním generálem stvrzeným i z Paříže a vykonával funkci zástupce velitele Dugommiera). 1. května zahájili Francouzi ofenzívu a v nočním útoku dobyl Pérignon ležení Le Boulou nazpět, díky tomuto útoku byl bezprostřední ohrožení Perpignanu zažehnáno. Toto vítězství představovalo jedno z nejvýznamnějších vítězství tohoto budoucího maršála. V květnu dobyl Dugommier Collioure i Port-Vendres a přiblížil se k hranici Katalánska. Západopyrenejská armáda, která přes zimu ustoupila na francouzskou stranu, zatím zastavila španělskou ofenzívu u Montesquiou a začala se znovu drát vpřed. Pérignon velel středu Východopyrenejské armády, která zahajovala v noci ze 17. na 18. listopad ofenzívu na horské dělostřelecké pozice nazývané Francouzi Montagne Noire (blízko Pont de Molins na španělské straně hranice). Tohoto boje se účastnil i budoucí maršál Charles Pierre François Augereau, který si počínal velice úspěšně. „Republikáni útočili na bodák s neobvyklou zuřivostí a postupovali děsivě rychle. Španělé se dávali na útěk a emigrantské jednotky po jejich boku musely udělat se vším dělostřelectvem na svazích Magdelaine totéž, aby se neocitly v obklíčení. Augerau prohluboval vítězství a zmocnil se všech baterií na pravém břehu Mugy až po Escaulas,“ naznačila tento úspěch France Millitaire. Pérignonovi, Sauretovi a Victorovi se tak dobře nevedlo a další den se pokusili o nový nápor, kde opět exceloval Augerau. Naneštěstí byl toho dne Dugommier na obhlídce Sauretovi divize zasažen výbuchem španělského granátu, který byl smrtelný. Stihl jen nařídit: „Chovejte se tak, abyste mou smrt před vojáky utajili. Když zvítězí, bude to útěcha mých posledních chvil.“ Zástupci lidu pověřili dočasným velením Pérignona, který si už zpočátku počínal s přehledem. Nejprve nechal podpořit Saureta a když viděl, že situace se na této straně stabilizovala, vyrazil posílit úspěšného Augeraua v postupu od jedné reduty ke druhé. Španělům nakonec nezbylo nic jiného než ustoupit až pod ochranu svých děl ve Figueras. V tomto prostoru, u reduty Santa Maria del Roure, pak byl pro změnu 20. listopadu zabit hrabě de la Únion, když vedl útok. Dne 27. listopadu dobyli Francouzi mohutnou pevnost Figueras a měli otevřenou cestu do Katalánska. Pérignon nebyl v současné funkci potvrzen, takže se pouštěl jen do akcí u kterých se nedalo pochybovat o úspěchu. V květnu předal velení Východopyrenejské armády generálu Schererovi, v červnu odmítl velení Západní armády (kterou pak dostal Lazare Hoche) a stal se politikem. Zaujal místo v Radě pěti set a odjel do Španělska, které uzavřelo s Francií mír. Jako francouzský vyslanec pak v Madridu dojednával obranně-útočnou španělsko-francouzskou smlouvu ze San Ildefonsa. V roce 1798 odešel do výslužby.

Druhé italské tažení

Pérignon velel levém křídlu francouzských vojsk v bitvě u Novi po padlém generálu Joubertovi. V roce 1798 odešel do výslužby, avšak když vypukla druhá koaliční válka, byl aktivován a poslán do Itálie. U Novi bojoval houževnatě a ústup ke vsi Pasturana zahájil spořádaně, jenže ve vsi se dostal do tak těžké palby, že se jeho jednotky doslova rozprchly a on sám tu padl do ruského zajetí a po propuštění v roce 1800 se do aktivní služby již nevrátil. Generál de Grouchy se v Pasturaně pokusil v nejtěžší chvíli a nejtěžším zmatku o obranu. Osobně tu velel se šavlí v ruce a mnoho Pérignonových vojáků mu vděčilo za život.

Hodnocení

Vyžadoval kázeň, disciplínu a přesné plnění rozkazů, neuměl však vojáky zapalovat a chybělo mu vystupování generálů z lidu. K podřízeným se choval vždy s noblesou, skrze již dával nenuceně najevo, že si jich váží. Byl to vysoký, přísný a přitom otcovský velitel s kamennou tváří, neotesanými rysy a trudnomyslným výrazem v očích, který se choval vždy jako aristokrat, jímž byl. Nekradl, neobohacoval se, nebažil po majetku, nic však neponechával náhodě a nedostatky, jichž si byl nejspíše vědom, nahrazoval pečlivou přípravou akcí od průzkumu přes zásobování až k vlastnímu boji.

Rodina

V roce 1776 si vzal si za ženu Heléne de Grenier. Neměl žádné potomky.

Externí odkazy

This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.