Carl Samuel Schneider

Byl synem tkalce. Patřil k evangelické církvi augsburského vyznání. Vychodil školu v rodném Bílsku, v letech 1813–1817 evangelické gymnázium v Těšíně a v letech 1817–1821 evangelické lyceum v Prešpurku. V letech 1821–1825 působil jako učitel v rodném městě. Roku 1824 ho zde superintendent Johann Georg Schmitz jmenoval vikářem. Jmenování vyvolalo v místní evangelické obci protesty. V letech 1825–1828 studoval Schneider na protestantské teologické fakultě Vídeňské univerzity. V období let 1828–1833 působil opět v Bílsku, nyní jako rektor evangelické školy. 1. října 1832 byl v Bílsku jmenován pastorem. Od roku 1858 do roku 1864 byl seniorem evangelické církve v Slezsku a inspektorem regionálních církevních škol. Jeho církevní kariéra pak vyvrcholila, když působil v letech 1864–1882 jako moravsko-slezský superintendent evangelické církve. Kromě toho předsedal roku 1871 a 1877 generální synodě církve ve Vídni.[1][3] Spolu s Jacobem Hönelem připravil k vydání německý církevní zpěvník, který vyšel v Těšíně roku 1852.[4]

Byl aktivní i politicky. Již během revolučního roku 1848 se zapojil do politiky. Ve volbách roku 1848 byl zvolen na rakouský ústavodárný Říšský sněm. Zastupoval volební obvod Bílsko ve Slezsku. Uvádí se jako pastor.[5] Patřil ke sněmovní levici.[6] Pod vlivem Hanse Kudlicha se zde vyslovil pro ukončení poddanství na venkově. Prosazoval též náboženskou svobodu a zasadil se o vydání provizorního protestantského zákona v lednu 1849.[3]

Hrob C. S. Schneidera v Bílsku

V zemských volbách v roce 1861 byl zvolen za poslance Slezského zemského sněmu. Zemský sněm ho roku 1861 delegoval i do Říšské rady (tehdy ještě volené nepřímo) za kurii venkovských obcí, obvod Bílsko. Opětovně byl zemským sněmem do vídeňského parlamentu vyslán roku 1867 a roku 1870.[7] K roku 1861 se uvádí jako senior a farář, bytem v Bílsku.[8] Na zemském sněmu zasedal do roku 1870, na Říšské radě do roku 1871. Byl jediným protestantským poslancem Říšské rady. V zákonodárných sborech patřil k provídeňské a centralistické Ústavní straně, odmítající federalistické aspirace neněmeckých etnik. V národnostních otázkách byl proněmecky orientovaný.[3]

Odmítal konkordát s katolickou církví z roku 1855. Teologicky ho ovlivnil umírněný pietismus a německý idealismus. Zasadil se o rozvoj evangelického školství v Bílsku, které mu roku 1871 udělilo čestné občanství. V roce 1867 mu byl udělen Řád Františka Josefa.[3]

Je pohřben na Starém evangelickém hřbitově v Bílsku.