Jean Bodin

Roku 1576 vydal Bodin své nejznámější dílo, Šest knih o státu, jimiž chtěl obnovit instituční základy francouzského království, otřesené náboženskými válkami a vzpourami. Jde o možná nejrozsáhlejší dílo o politické filozofii, jaké kdy bylo napsáno, a rozhodně nejvlivnější knihu o politické filozofii z šestnáctého století.[2] Protože novověký stát nemá náboženskou oporu, má panovník nárok na absolutní poslušnost poddaných, kteří nemají právo na odpor – i když s panovníkem nesouhlasí. Stát sice vzniká násilně, jeho cílem je ale obrana proti násilí. Forma státu a vlády není podle něho totéž: monarchie může být demokratická, pokud král připouští všechny občany k úřadům. Moc panovníka musí být „absolutní“, to znamená, že panovník nepodléhá zákonům (lat. legibus solutus), nicméně podléhá přírodnímu i božskému zákonu.

Na rozdíl od Hobbese si ale Bodin nemyslí, že by o správném a nesprávném rozhodoval zákon, vydaný panovníkem. Panovník není zákonem, protože odpovídá Bohu a je jeho nástrojem. Jeho moc je tedy absolutní, ale ne libovolná. Bodin rozlišuje zákon jako panovníkův příkaz a právo jako to, co je spravedlivé. Panovník má například dodržovat smlouvy, i když jsou v zájmu druhého, má si poddané získat, ne vládnout strachem. Z pevného rámce přirozeného a Božího zákona také vyplývá, že otroctví je ničemnost.

Občané mají svá nezadatelná práva, totiž svobodu a právo na majetek. Přirozená svoboda znamená žít podle svého, ovšem podle rozumu, kdežto občanská svoboda zahrnuje navíc poslušnost panovníkovi. Zárukou svobod není souhlas poddaných, ale Boží zákon. Soukromý majetek je podle Božího i přirozeného zákona, takže panovník nemůže ukládat daně jak chce. Tyranie znamená porušování svobody a majetku. Pěstovat schopnost rozlišení dobrého a zlého, pravdy a lži, zbožnosti a bezbožnosti je nejvyšší dobro člověka i poslední úkol státu. Není ale úkolem vládce zavádět a prosazovat určité náboženství (a trestat heretiky), nýbrž podporovat náboženství jako oporu společnosti.

Stát musí především zajistit životy podaných a jejich majetek, pak se teprve může ptát, jaký život je ten nejlepší. Jednotkou státu je rodina, ne jednotlivec: odtud plyne absolutní autorita otce i mravní význam rodiny. Stát je svrchovaná, suverénní moc, trvalá a neomezená; kdyby ji někdo mohl omezit, byl by suverénem on. Všechna moc pochází od Boha, ne od poddaných, podobně jako v rodině. Atributy suverenity jsou: 1) panovník rozhoduje o válce a míru; 2) obsazuje úřady; 3) je poslední odvolací instancí a 4) může vyžadovat přísahu loajality. Tato práva nemůže delegovat.

Bodin přebírá Aristotelovu klasifikaci vlád, ale aktualizuje ji; tak aristokracie u něho není vláda několika, nýbrž menšiny, a demokracie není vláda všech, nýbrž většiny. Smíšené ústavy, jež Aristotelés tak cenil, odmítá jako nemožné, neboť moc se nedá dělit. Moc se ovšem může prosazovat trojím způsobem: tyransky, to jest jako bezprávná libovůle, despoticky, to jest jako právoplatná libovůle (například v dobytých zemích), anebo legitimně, s ohledem na Boží zákon a práva poddaných.

Suverenita znamená moc nařizovat a nařízení musí vycházet z jedné vůle. Kolektivní suverenita je spíše iluze a v krizích či ohrožení, když je třeba rázně jednat, se spontánně všichni vracejí k monarchii – aspoň na čas – například v podobě diktatury. Dobrá vláda je ta, jež jedná správně, ne ta, s níž všichni souhlasí a monarchie je stálejší než demokracie, kde rozhodují i hlupáci a prospěcháři. Formu státu a vlády si ovšem lidé nevolí, je dána klimatem a povahou lidí: proto je v hornatém Švýcarsku demokracie, kdežto v bažinatých Benátkách aristokracie. Podstatnou složkou „klimatu“ je ale podle Bodina vliv hvězd a jejich cykličnost odpovídá cykličnosti dějin.[1]

V dialogu Heptaplomeres (tj. Sedminásobný), který napsal roku 1593, ale tiskem vyšel až o sto let později, Bodin vysvětluje své náboženské názory a obhajuje potřebu tolerance. V dialogu vystupuje katolík, žid, muslim, luterán, skeptik, kalvinista a zastánce „přirozeného náboženství“; Bodin zde hájí svobodu svědomí, odmítá ale veřejnou diskusi o náboženství a doporučuje náboženskou shodu v obci, a to na základě přirozeného mravního „náboženství Kristova“, zbaveného pověr a fanatismu. Kniha měla velký vliv na Leibnize a další.[1]

Zmíněné Bodinovy názory vedly představitele katolické církve k závěru, že Bodin kolísá mezi deismem a teismem a že se v jeho dílech projevuje nepřátelská tendence vůči katolickému náboženství. Bodinovy spisy proto katolická církev zařadila na Index zakázaných knih, kde byly uváděny až do konce 19. století. V roce 1900 byla většina Bodinových prací z Indexu vypuštěna a zůstal na něm pouze jeho spis „Universae naturae theatrum", který pojednává o přírodní filozofii.[3][4]

• Ottův slovník naučný, heslo Bodin. Sv. 4, str. 226
• Filosofický slovník. Olomouc: FIN 1998. Str. 55.
• VALEŠ, Lukáš. Dějiny politických teorií. 2., rozš. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2007. 270 s. ISBN 978-80-7380-031-4. [Kapitola „Bodin" je na str. 141–145.]
• JANET, Paul. Dějiny vědy politické se zřetelem k mravovědě. Díl I. Z francouzštiny přeložil Břetislav Foustka. V Praze: Nákladem Jana Laichtera, 1896. 388 s. [Kapitola „Bodin" je na str. 366–379.]
• TUMPACH, Josef, ed. a PODLAHA, Antonín, ed. Český slovník bohovědný. Díl 2., Bascath – církevní rok (sešity 22–41). Praha: Cyrillo-Methodějská knihtiskárna a nakladatelství V. Kotrba, 1913-1916. 951 s. [Heslo „Jan Bodin" je na str. 290.]

• Lidská práva
• Politologie
• Suverenita
• Tolerance

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Jean Bodin na Wikimedia Commons
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Jean Bodin
• Šest knih o státě - en
• Heptaplomeres – la
• Heslo Bodin v Internet Encyclopedia of Philosophy – en.
• Stanford Encyclopedia of Philosophy, heslo Jean Bodin - en
• Encyclopædia Britannica, heslo Jean Bodin - en
• Heslo v encyklopedii BBKL – de