Blatnohrad

Blatnohrad (též Blatnograd, německy Mosapurg či Mosaburg) je raně středověké hradiště v Panonii na jihozápad od Balatonu u současné maďarské obce Zalavár. Bylo zbudováno Pribinou mezi lety 839–847 jako centrum Blatenského knížectví. Jednalo se o blatné hradiště, které se rozkládalo na několika polohách - ostrovech v nivě řeky Zály. Centrální úlohu zastával ostrov v poloze Vársziget (hradní ostrov), opevněný dřevohlinitou hradbou skořepinové konstrukce a rozdělený na akropoli a dvouprostorové předhradí. Je zde doložena existence tří kostelů založených v 9. století a komplexu palácových staveb. Největším byl poutní kostel - bazilika zasvěcená v letech 854/855 svatému Hadriánovi. Kromě ostrova Vársziget bylo osídlení z 9. století nalezeno na dalších polohách v nivě Zály. Tento ostrovní model blatného hradiště má blízkou paralelu v raně středověkém hradišti v Nitře.

Přibližný rozsah Blatenského knížectví a poloha Blatnohradu.
Plán dnes zaniklého benediktinského kláštera na ostrově Vársziget z roku 1569. Trojlodní kostel je pravděpodobně renovovaný kostel panny Marie zasvěcený roku 850.
Rekonstruovaný půdorys baziliky svatého Hadriána.

Přírodní podmínky

Lokalita se nachází v západní části Panonské nížiny v oblasti Malého Balatonu při jihozápadním cípu jezera Balaton. Zamokřená oblast, jejímž hlavním vodním tokem je řeka Zála, která protéká Malým Balatonem a ústí do Balatonu, je rozdělena nízkým severo-jižně orientovaným hřbetem na dvě mělké pánve. Lokalita se nachází v západní pánvi při severní části Malého Balatonu a dále na sever podél toku Zály, mezi obcemi Zalavár a Zalaszabar. Z nivy řeky vystupují nevýrazné písečné ostrůvky zvýšeného terénu, které se staly základem osídlení Blatnohradu. Až do počátku 19. století byl Malý Balaton propojen s Balatonem a rozsah obou jezer byl vyšší. Odvodňovací systémy budované od 19. století poškodily vodní režim oblasti, ale od 80. let 20. století se díky podniknutým opatřením rozloha močálů opět zvyšuje.[1]

Písemné prameny

O obrácení Bavorů a Korutanců na víru

Klíčovým písemným pramenem pro poznání historie lokality v 9. století je latinsky psaný spis Conversio Bagoariorum et Carantanorum (O obrácení Bavorů a Korutanců na víru), kronika misijní činnosti Salcburského arcibiskupství v Karantánii, Panonii a Nitransku sepsaná v roce 871 (alternativně 872-873) a zachycující události do roku 870.

Kronika Regina z Prümu

Kronika benediktinského opata Regina z Prümu zachycující události do roku 906 identifikuje k roku 879 Mosaburh odlišně s Moosburgem u jezera Wörthersee v Karantánii. Archeologické výzkumy však osídlení z 9. a 10. století v tomto místě nepotvrzují.[2]

Fuldské anály

Annales Fuldenses (Fuldské anály) zachycující dějiny Východofranské říše do roku 901 zmiňují k období 888 až 890 Mosaburg několikrát v souvislosti s vládou Arnulfa Korutanského, k roku 896 pak informují o nastolení nového knížete Blatnohradu - Braslava Sávského.[2]

Salcburské anály

Annales Iuvavenenses maximi (Salcburské anály) informují o porážce východofranského vojska roku 907 v bitvě u Bratislavy. Ačkoliv je bitva často lokalizovaná k dnešní Bratislavě, výklad jména Brezalauspurc jako Braslavovo město umožňuje alternativní lokalizaci k Blatnohradu Braslava Sávského.[2]

Historie výzkumu

Zájem o polohu Blatnohradu, která byla známa z písemných pramenů, existoval již v 19. století. Ján Kollár lokalitu navštívil a popsal v roce 1841 při své cestě do Itálie[3], průzkumy zde po roce několikrát prováděl Flóris Rómer, který v roce 1881 podnikl první drobné odkryvy, při kterých odhalil část severo-jižně orientované, kůly vyztužené zdi. V letech 1887 a 1891 zde výzkumy prováděl Viktor Récsey, který však o výsledku odkryvů nepodal žádnou zprávu. Nálezy získávané při těžbě písku v místech někdejší akropole byly hodnoceny pouze kunsthistoricky.[2] Moderní výzkum Blatnohradu započal v roce 1948, kdy vešel do povědomí jako vrcholně důležitá lokalita období 9. století v Maďarsku. Sled archeologických terénních akcí zahájil v letech 1951–53 Géza Fehér velkoplošným výzkumem v jižní části centrální polohy Vársziget, při kterém bylo prozkoumáno pohřebiště a opevnění akropole. Průzkum románské baziliky na ostrově Réceskút prováděl v letech 1946, 1947 a 1953 Aladár Radnóti. Na jejich práci navázala řadou výzkumů prováděných od šedesátých let do roku 1993 Ágnes Cs. Sós. Ta se soustředila na výzkum bývalého vrcholně středověkého kláštera v prostoru akropole, přestavěného na tureckou pevnost, na výzkum obranného systému ostrova a v osmdesátých letech objevila pozůstatky raně středověké baziliky svatého Hadriána z 9. století. V letech 1961 a 1963 zkoumala i baziliku v poloze Réceskút a vyslovila domněnku o existenci dřevěného kostela z 9. století - předchůdci kamenné baziliky. Výzkum v poloze Borjúállás-sziget jižně od hlavního ostrova vedený Róbertem Müllerem počátkem let osmdesátých odhalil mimo jiné další jednolodní kostel z 9. století. V dalším období prováděl výzkumy Béla Miklós Szöke. Teprve novější výzkumy z devadesátých let umožnily komplexnější pohled na podobu hradiště.[4][5]

Komponenty předcházející raně středověké sídliště

Předcházející aktivita na místě pozdějšího raně středověkého sídliště a hradiště je doložena pro ranou dobu bronzovou a dobu římskou.[6]

Poloha Vársziget

V roce 2002 zde byla odkryta kůlová stavba z římského období.[6]

Poloha Récéskút

Při výzkumu raně středověkého kostela vedeném Ágnes Cs. Sós byly nalézány fragmenty keramických nádob na všech zkoumaných místech. Žádné nemovité objekty ale nebylo možno bezpečně spojit s nálezy této kultury.[6]

Značné množství římské provinciální keramiky a střešní tašky (tegulae) dokládají římské osídlení v této poloze. Nebyly nalezeny žádné zdi či jiné nemovité objekty z tohoto období.[6]

Seznam knížat Blatnohradu, Balatonu a okolí
  1. Pribina (839 - 861), Mojmírovec, syn Mojmíra I. Pobožného
  2. Kocel (861 - 876), syn Pribiny
  3. Arnulf Korutanský (876 - 884) – součást Korutanské marky
  4. Svatopluk Velkomoravský (884 - 894) – součást Velké Moravy
  5. Luitpold (894 - 896) – součást Korutanské marky
  6. Braslav (896 - 900/901) – sloučeno s Posávským a Panonským knížectvím

Po Braslavovi připadl Balaton a Blatnohrad maďarským kmenům.

Reference
  1. KORPONAI, János, et al. Transition from shallow lake to a wetland: a multi-proxy case study in Zalava´ri Pond, Lake Balaton, Hungary. In: Hydrobiologia. [s.l.]: [s.n.], 2010. Dostupné online. Svazek 641. S. 225–244.
  2. SZÖKE, Béla Miklós. Mosaburg/Zalavár und Pannonien in der Karolingerzeit. In: Anthaeus 31-32. [s.l.]: [s.n.], 2010. Dostupné online. S. 9–52.
  3. SZÖKE, Béla Miklós. Eine Kirchenfamilie von Mosapurc/Zalavár (Ungarn). Neue Ergebnisse zur Kirchenarchäologie in Pannonien. In: KROHN, N.; Alemannisches Institut Freiburg i. Br. e. V. Kirchenarchäologie heute. Fragestellungen – Methoden – Ergebnisse.. Freiburg: [s.n.], 2010. Dostupné online. S. 561–585.
  4. SZÖKE, Béla Miklós. New Findings of the Excavations in Mosaburg/Zalavár (Western Hungary). In: HENNING, Joachim. Post-Roman Towns, Trade and Settlement in Europe and Byzantium. vol. 1. The Heirs of the Roman West. Berlin-New York: [s.n.], 2007. Dostupné online. S. 411–428.
  5. SZÖKE, Béla Miklós. Mosaburg – ein neues Zentrum der Klein-Balaton-Region und seine Beziehungen zu Keszthely-Fenékpuszta,. In: HEINRICH-TAMÁSKA, O.; STRAUB, P. Keszthely-Fenékpuszta im Spiegel der Jahrtausende – Keszthely-Fenékpuszta az évezredek tükrében. Leipzig –Zalaegerszeg: [s.n.], 2009. Dostupné online. S. 91–97.
  6. MORDOVIN, Maxim. The building history of Zalavár-Récéskút Church. Annual of medieval studies at Central European University Budapest. 2006, čís. 12, s. 9–32. Dostupné online.

This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.