Bitva u Zenty

Bitva u Zenty (odpoledne 11. září 1697, Senta) byla poslední velkou bitvou mezi křesťanskou Evropou a Osmanskou říší v 17. století a představuje jednu z nejdrtivějších porážek turecké historie. Příčinou střetnutí byla snaha tureckého sultána získat zpět území v Uhrách a Sedmihradsku, která ztratil po bitvě u Vídně.

Bitva u Zenty
konflikt: Osmansko-habsburské války
Hrubý plánek ze 17. století
trvání: 11. září 1697 místo: u Senty na řece Tise výsledek: drtivé vítězství Habsburků
strany
Svatá liga: Svatá říše římská Svatá říše římská Uherské království	Osmanská říše Osmanská říše kurucký odboj
velitelé
Evžen Savojský	sultán Mustafa II. Elmas Mehmed Paša Imrich Tököly
síla
asi 50 000 mužů	80 000 – 100 000 mužů
ztráty
asi 500 mužů	přes 30 000 mužů

Sultán Mustafa II. vytáhl podél Dunaje na sever. Evžen Savojský jej očekával u Petrovaradína, ale osmanská vojska u soutoku Tisy a Dunaje změnila směr a podél západního břehu Tisy vyrazila k severu. Zásadní roli nyní sehrál fakt, že obě strany tápaly ve válečné mlze a měly zkreslené představy o tom, kde je a co dělá protivník. Sultán plánoval, že někde v oblasti Zenty přejde přes Tisu a vpadne do Sedmihradska. Tím by před ním ležela prakticky nechráněná oblast a od hlavních nepřátelských sil, které tušil někde v zádech, by jej dělila velká řeka. Problém však byl, že Evženovým vojákům se podařilo zajmout vysokého tureckého důstojníka, který plán prozradil.

Evžen, který prozřel v pravou chvíli, nezaváhal a vyrazil rychlým pochodem bažinami podél Dunaje a Tisy. Přálo mu štěstí i hrubá chyba sultána, který byl natolik přesvědčen, že Evžen je dosud daleko za ním, že nepovažoval za nutné řádně rozestavit hlídky a vyslat průzkumníky. Tak se stalo, že asi dva kilometry od Zenty zaskočil Mustafovu armádu při přechodu Tisy v té nejzranitelnější situaci – turecká jízda již byla na druhém břehu a děla právě přecházela. A pěchota, která stále ještě stála na západním břehu Tisy a krylo ji polní opevnění, byla nečekaným úderem šokována tak, že se nezmohla na vážnější odpor. Turečtí pěšáci byli smeteni do Tisy, někteří dokázali přeplavat, další se utopili. Odhaduje se, že v boji padlo 20 000 Turků a dalších 10 000 zahynulo v řece. Ti, co přeplavali, byli pochopitelně beze zbraní a rozprchli se.

Dopad tak drtivé porážky byl obrovský. Hlavní osmanská armáda byla rozprášena. V boji zahynul velkovezír Elmas Mehmed Paša a několik dalších vezírů. Mezi přebohatou kořistí byl sultánův stan, sultánův harém, osmanská válečná pokladna, státní pečeť a dokonce turecké dělostřelectvo. Turecká vojska se už do konce roku v patřičné míře neshromáždila, takže Evžen mohl vyčlenit ze svého vojska menší část, se kterou vpadl do Bosny a vypálil Sarajevo. O rok později pak Turci přistoupili na jednání o míru, která vyústila v tzv. Karlovický mír.