Bitva o Vukovar

Bitva o Vukovar byla jednou z největších bitev války v Jugoslávii, při bojích v Chorvatsku (chorvatsky Domovinski rat, srbsky Рат у Хрватској), kde se střetly chorvatské a jugoslávské síly. Chorvatští nacionalisté ji někdy přirovnávají k domácí obdobě Bitvy u Stalingradu.[1]

Vukovar 1991

Bitva o Vukovar
konflikt: Chorvatská válka za nezávislost
Vukovarská vodárenská věž byla v boji těžce poškozena.
trvání: 25. srpna – 18. listopadu 1991 místo: Vukovar, Chorvatsko výsledek: vítězství Jugoslávské lidové armády
strany
Chorvatsko	Socialistická federativní republika Jugoslávie
velitelé
Blago Zadro	generál Mladen Bratić
síla
2 500 mužů	až 36 000 mužů
ztráty
921 padlých vojáků, 1 527 zajatých, nezjištěné materiální ztráty	1 103 padlých vojáků, 110 tanků a bojových vozidel, 2 letadla

Během roku 1991, když Chorvatsko získalo nezávislost, se jeho politika začala orientovat na budování národní celistvosti ve svých hlavních centrech a městech.^[zdroj?] To mělo za následek, že v roce 1991 byla spousta srbských obyvatel vyháněna ze svých území a terorizována chorvatským obyvatelstvem^[zdroj?] a mnozí Chorvaté v převážně srbských oblastech zase naopak. Od července 1991 začalo soustavné vraždění srbských obyvatel i v širším okolí Vukovaru. Před zahájením operace jugoslávské armády požádal Bělehrad Evropskou unii o zprostředkování jednání, ovšem bezvýsledně.^[zdroj?] Před boji bylo z města evakuováno přes 6 tisíc chorvatských žen, dětí a starých osob, Srbům evakuace nebyla povolena.^[zdroj?] Slobodan Milošević dal povel k útoku na Vukovar s tím, že musí chránit srbské obyvatelstvo. V té době měl Vukovar kolem 45 000 obyvatel, z čehož bylo 47 procent Chorvatů a 32 procent Srbů. Většina Srbů v době bojů Vukovar opustila a začala noční můra pro zdejší zůstavší obyvatele.

Bitva probíhala od září do listopadu roku 1991. Během několika měsíců těžkých bojů Chorvati město ztratili, pro Jugoslávskou lidovou armádu (JNA) to ale bylo vítězství velmi těžce vybojované. Došlo k rozsáhlé devastaci města a masakrům civilního obyvatelstva. Tato bitva patří k nejrozsáhlejším v celé válce za nezávislost Chorvatska a často je na ni poukazováno jako na selhání mezinárodních společenství.^[zdroj?]

Vlastní bitva začala po dělostřeleckém a leteckém ostřelování srbskou pozemní ofenzívou 25. září 1991. Tento první útok byl Chorvaty odražen. Při další týden trvající ofenzívě v říjnu bylo město obklíčeno, což Srby stálo ztrátu několika desítek bojových vozidel. Materiální situace obránců se poté rychle zhoršovala, zvláště po neúspěšném pokusu o průlom na konci října. Naopak srbské útvary obsadily 1. listopadu obec Marinac, čímž definitivně uzavřeli kruh kolem chorvatských obránců. Odstřihnuta byla poslední cesta, která spojovala Vukovar s územím, které bylo pod kontrolou chorvatských vojsk.

V dalších dnech JNA dobyla Lužac a 11. listopadu také Bogdanovce. Zbylí obránci byli rozštěpeni a stísněni v centru města a předměstí Borovo Naselje. Vzhledem k beznadějné situaci se zbytky chorvatských jednotek pokusily probít z města na západ po malých skupinách na vlastní pěst. Podařilo se to však jen velmi malému počtu, celá skupina vojsk obklíčených v Borovu byla zajata a vojáci převezeni do zajateckých táborů v Srbsku. Po bojích zbyly z města jen rozvaliny. Při dobytí města hrály vedle útvarů JNA důležitou roli také různé polovojenské jednotky. Mezi nimi byly zvlášť významné Srbské dobrovolnické gardy Željka Ražnatoviće, zvaného Arkan. Město zůstalo pod kontrolou Srbů po celou dobu války, až v roce 1998 bylo mírovou smlouvou převedeno pod záštitou OSN pod rámec Chorvatska.