Bitva u Naissu

Nedostatek soudobých pramenů znesnadňuje rekonstrukci bitvy u Naissu a souvisejících dějů, podobně jako je tomu v případě celého krizového období, v němž se římská říše nacházela ve 3. století. Dochované popisy události, zachycené zejména v dílech historiků Zosima, Zonara, Georgia Synkella a v Historii Augustě, vycházejí ze ztracených dějin sepsaných Athéňanem Dexippem.[1] Útržky jeho textů se zachovaly pouze v Historii Augustě a ve výtazích obsažených v byzantských sbírkách z 9. století.[2] Někteří novodobí historikové zpochybňují však správnost Dexippem podávaných informací.[1] Bádání ztěžuje dále skutečnost, že díla čerpající z Dexippa se rozcházejí v líčení události.[3] Císařská propaganda konstantinovské dynastie, odrážející se v tehdejší literární tvorbě, nadto zkomplikovala určení sledu jednotlivých dějů.[4] Veškeré pohromy postihující říši koncem šedesátých letech 3. století řadila do doby vlády Galliena,[4] aby vylepšila obraz Claudia II., jehož Konstantin prohlašoval za svého předka.[5]

V důsledku toho přetrvávají nejasnosti ohledně počtu vpádů, jejich průběhu a chronologie.[6] Spory se vedou rovněž o to, který z římských císařů velel vojsku v bitvě. V první polovině 20. století prosazovali někteří historikové teorii jediné barbarské invaze s tím, že osobou odpovědnou za porážku útočníků byl císař Gallienus.[7] Toto stanovisko bylo po určitou dobu široce akceptováno.[7] Většina současných dějepisců přisuzuje ale vítězství u Naissu Claudiovi, zatímco Gallienovi přiznává zásluhu na odražení předchozího útoku Herulů v bitvě u řeky Nestos.[8] K pochybnostem o autentičnosti Claudiova vítězství přispěla i podobnost názvů města Naissus a řeky Nestos,[9] nazývané také Nessos.[10]

Po Deciově porážce v bitvě u Abrittu v roce 251 podnikali barbaři sídlící za dolním Dunajem a při severním pobřeží Černého moře, antickými prameny archaicky označovaní jako Skythové, pozemní výpravy do balkánských provincií římské říše a námořní nájezdy pustošící města v Malé Asii.[11] Jejich útoky na římské území vyvrcholily dvěma vpády v letech 267 a 269.[12]

První z těchto invazí se udála v závěru panování císaře Galliena, kdy Herulové vypluli z oblasti Azovského moře směrem na jih.[13] Nejprve napadli Byzantion,[10] při výpadu do Bithýnie utrpěli ovšem nezdar v námořním střetnutí s Římany.[14] Navzdory tomu se jim podařilo proplout úžinami do Egejského moře, načež vyplenili ostrovy Lémnos a Skyros.[15] Posléze přistáli v provincii Achaia a vydrancovali několik tamějších měst, včetně Athén, Korintu, Argu a Sparty.[16] Jejich další postup v jižním Řecku ztížila athénská domobrana vedena historikem Dexippem.[17] Útočníci se stočili na sever, avšak v Bojótii se jim postavil do cesty Gallienův velitel Marcianus.[18] V zimních měsících se Herulové dostali přes Epirus do Makedonie, kde je dostihl Gallienus.[18] Na jaře 268 se Římané a Herulové srazili v údolí řeky Nestos na hranicích Thrákie.[19] Gallienus v tomto střetnutí zvítězil a uzavřel s Heruly mírovou smlouvu.[18] Barbarský náčelník Naulobatus za to od císaře obdržel konzulské odznaky (ornamenta consularia).[20]

Krátce po porážce Herulů se Gallienus odebral do severní Itálie, kde se proti němu vzbouřil velitel jízdy Aureolus.[21] Koncem léta 268 císař podlehl při obléhání Mediolana spiknutí vedenému nejvyššími důstojníky vlastního vojska.[21] Jeden z nich jménem Claudius vzápětí získal moc a odstranil Aureola.[22] Poté, co si zajistil v Římě vládu, odrazil počátkem roku 269 Alamany v bitvě u Lacus Benacus.[23]

„Skythové“ zahájili někdy v této době druhou, mnohem mohutnější námořní invazi. Historia Augusta a Zosimos hovoří o 2000 až 6000 lodích s 320 000 bojovníky z řad Gótů, Herulů, Gepidů a Peukinů, shromážděných při ústí řeky Tyras.[24] Tato čísla jsou sice silně nadsazená, přesto vypovídají o mimořádném rozsahu nebezpečí hrozícího římské říši.[23] Gótové a jejich spojenci pustošili západní pobřeží Černého moře, vylodili se v Dolní Moesii u města Tomis (Constanța) a bez úspěchu napadli Marcianopolis.[25] Pak zamířili po moři k Bosporu, při jehož proplutí přišli zřejmě vlivem silného proudu či bouře o mnoho lodí.[26] V Propontidě marně zaútočili na město Kyzikos.[27] Po překonání Hellespontu pluli kolem severního pobřeží Egejského moře k poloostrovu Chalkidiki a oblehli Soluň.[27] Část barbarů se patrně oddělila a při plavbě Egejským mořem a podél Malé Asie napadla ostrovy Rhodos, Krétu, Kypr a město Side.[28]

Když se Gótové dozvěděli o císařově příchodu na Balkán, upustili od obléhání Soluně a zamířili do vnitrozemí.[27] Při pustošení severozápadní Makedonie narazili na dalmatské jezdectvo pod velením Aureliana, které v soustavných potyčkách pobilo 3000 barbarů a ostatní donutilo k ústupu do Horní Moesie.[29] Pravděpodobně v létě 269[30] se Gótové střetli s hlavní částí římského vojska v čele s Claudiem v krvavé bitvě u města Naissus (Niš).[31] Římané nejprve zakolísali pod náporem Gótů, avšak v neschůdné krajině se jim podařilo nepřátele zaskočit a velký počet jich usmrtit.[29] Zosimos uvádí, že v boji padlo 50 000 Gótů.[27] Většina útočníků přesto unikla a nadále představovala hrozivou sílu.[32] Naproti tomu Římané utrpěli ztráty, jež jim bránily ve svedení další otevřené bitvy.[32]

Poražení Gótové, vytrvale znepokojovaní dalmatským jezdectvem, se stáhli směrem na jih k Makedonii.[33] Záhy se ocitli v zoufalé situaci, neboť v důsledku nedostatku potravin strádali hladem.[31] Římská jízda využila jejich slabosti, četné z nich pobila a zbývající zahnala do pohoří Haemus v západní Thrákii.[31] Barbaři, obklíčení v horách a sužovaní hladem, podléhali také šířící se morové nákaze.[30] Navzdory tomu se jim podařilo zdolat nepřátelskou pěchotu a prorazit z římského sevření.[31] Římané pokračovali v pronásledování, dokud se síly barbarů nerozpadly na menší části, jež si postupně podrobili.[34] Ti z Gótů, kteří nezahynuli v boji nebo vlivem nemocí, padli do zajetí.[34] Někteří byli začleněni do římského vojska, jiní byli usazeni jako rolníci v pohraničních oblastech.[34]

Epidemie moru zasáhla celý Balkán a v srpnu 270 jí padl za oběť i samotný císař.[35] Ještě před svou smrtí Claudius obdržel čestný titul Gothicus Maximus („největší přemožitel Gótů“).[30] Latinsky píšící historikové ho díky jeho vítězství oslavovali jako znamenitého vojevůdce.[6] Nicméně i přes zničující porážku barbarů nebyla dosud jejich vojenská moc zcela zlomena.[4] Claudiův velitel jezdectva Aurelianus se brzy po jeho úmrtí chopil trůnu a na podzim 271 se vrátil na Balkán.[36] Góty, opětovně plenící tamější provincie, zatlačil zpět za Dunaj, poté překročil řeku a přenesl válku na jejich území.[37] V následném střetnutí padl gótský král Cannabaudes společně s 5000 bojovníky.[37] Ammianus Marcellinus poznamenává, že tato porážka přiměla Góty zachovávat klid po dlouhé období.[38] Jeho tvrzení v zásadě odpovídá skutečnosti, protože vojenská tažení vedená Gallienem, Claudiem II. a Aurelianem ukončila více než dvě desetiletí trvající intenzivní gótské útoky.[39]

Aurelianus učinil nedlouho po svém úspěchu dalekosáhlé strategické rozhodnutí, když stáhl římské vojsko z Dácie, jediné provincie nacházející se severně od Dunaje.[40] Tím podstatně zkrátil hranici impéria na Balkáně a zároveň ji posílil oddíly z evakuované Dácie.[40] Gótové stejně jako okolní barbaři se v dalších letech soustředili na obsazení Římany vyklizeného teritoria.[41]