Gallienus
Publius Licinius Egnatius Gallienus (218[1] – září 268 u Milána) byl římský císař vládnoucí v letech 253–268. Jeho otcem byl Publius Licinius Valerianus, pozdější císař, matkou Egnatie Mariniana, dcera Egnatia Victora Mariniana.
| Gallienus | |
|---|---|
 | |
| Narození | 218 |
| Úmrtí | 268 (ve věku 49–50 let) Mediolanum |
| Povolání | starořímský politik, básník a starořímský voják |
| Nábož. vyznání | náboženství ve starověkém Římě |
| Choť | Salonina |
| Děti | Valerianus mladší Saloninus Publius Licinius Egnatius Marinianus |
| Rodiče | Valerianus a Mariniana |
| Příbuzní | Valerianus a Valerianus the Younger (sourozenci) Galliena (bratranec) |
| Funkce | římský císař (253–268) římský senátor římský konzul |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Mezi císaři panujícími ve 3. století má Gallienus zvláštní postavení. Byl to muž, který se na první pohled příliš nehodil do doby barbarských vpádů a občanských válek, člověk s intelektuálními zájmy a širokým rozhledem, jenž převyšoval většinu svých současníků. Jeho řečnické schopnosti, záliba v řecké kultuře i podpora novoplatónského filozofa Plótína mluví samy za sebe. Zároveň byl však Gallienus i dobrým vojevůdcem a organizátorem – bez těchto vlastností by v neklidném 3. století jako panovník neuspěl.
Původ a kariéra
Gallienus pocházel z urozené senátorské rodiny, z matčiny strany snad svázané s Etrurií, konkrétně s městem Falerii Novi.[2] S manželkou Iulií Saloninou měl tři syny – Valeriana, Salonina a Mariniana, posledního zcela jistě už jako samovládce. Jeho úřední kariéra před rokem 253, kdy se jeho otec Valerianus stal císařem, je zcela neznámá – svůj první konzulát zastával až v roce 254.
Proklamace za císaře
Do čela římské říše se Gallienus dostal v září či v říjnu 253, jen několik týdnů po otcově vítězství v občanské válce s Aemilianem, když mu bylo zhruba pětatřicet let. Nejprve ho provolali caesarem, ale brzy poté i augustem, čímž formálně získal stejné postavení jako Valerianus.[3] Bližší okolnosti proklamace nejsou známy, je však zřejmé, že císař Valerianus tím navazoval na politiku Maximina Thráka, Philippa Araba, Decia a Treboniana Galla, kteří ve snaze zvýšit prestiž svého rodu zahrnuli syny tituly a výsadami. Ve Valerianově případě k tomu ale přistupovaly i čistě praktické zřetele. Během občanské války, která mu zajistila trůn, vyplenili Peršané řadu syrských měst včetně lidnaté Antiochie nad Orontem a také germánské kmeny sporadicky útočily na provincie podél Rýna a Dunaje. Bylo třeba bojovat na několika frontách současně a Gallienus jako dospělý muž mohl být v tomto směru jen k užitku.
Otcovým spoluvladařem
| 253 | prohlášen otcem za spoluvládce |
| 254–256 | pobyt na Balkáně |
| 257–259 | pobyt na Rýně |
| 260 | vítězství nad Alamany u Milána; otcovo zajetí Peršany |
| 260–261 | boje s uzurpátory |
| 264 | pobyt v Řecku |
| 265 | tažení proti Postumovi |
| 268 | vítězství nad Góty; smrt u Milána |
Oba císaři se roku 254 vypravili do boje. Valerianus se rozhodl, že sám obnoví klid ve východních provinciích, zatímco syn měl střežit hranici na Dunaji.[4] V příštích sedmi letech své vlády – snad s výjimkou krátkého období v roce 257 – trávil Gallienus čas pouze ve vojenských táborech. Bojoval střídavě na Balkáně i na Rýně a patrně v této době začal reformovat vojsko, které mu podléhalo. Vytvořil mobilní těžkou jízdu pod Aureolovým vedením, jež mohla být rychle nasazena na jakékoli ohrožené místo v pohraničí. Ustanovil také svého syna Valeriana caesarem a po jeho předčasné smrti udělil stejnou hodnost i mladšímu synu Saloninovi. Jeho angažovanost začala brzy nést své plody – v bitvě u Milána porazily císařské legie alamanské nájezdníky, čímž Gallienus ochránil samotné centrum impéria – Řím.
Samovládce
Krize a konsolidace moci
Asi v červnu 260 upadl císař Valerianus u Edessy do perského zajetí, a Gallienus se tak ocitl téměř v zoufalém postavení. Nejenže se načas zhroutila celá římská obrana na Východě a Peršané vyplenili provincie Sýrii, Kilikii a Kappadokii, ale proti Gallienovi rychle povstalo několik provinčních velitelů, usilujících svrhnout celý valerianovský rod.[5] Trvalo téměř půldruhého roku, než Gallienus dostal situaci jakž takž pod kontrolu. Dva uzurpátory, Ingenua a Regaliana, porazil v bitvě, tři další – Macriana, Quieta a Aemiliana – zlikvidovali jeho velitelé a spojenci. Přesto Gallienus nemohl být s výsledkem plně spokojen. Na Západě mu odepřely poslušnost Galie, Británie a Hispánie, kde se zmocnil vlády dolnogermánský místodržitel Marcus Cassianius Postumus, na Východě padlo do rukou palmýrského knížete Septimia Odaenatha přinejmenším pět provincií. I když Odaenathus uznával Galliena za svého císaře a jen Postumus se otevřeně stavěl na odpor, krize z let 260–261 podstatně oslabila moc římského ústředí. Na tom se v příštích několika letech nedalo nic změnit – říše byla příliš vyčerpaná.
Mezi lety 261 a 264 žil Gallienus převážně v Římě, kde se zabýval konsolidací římské správy a vojenství. Na jeho příkaz byli senátoři zbaveni velitelských míst v armádě[6] a nejvyšší vojenské funkce mohl od té doby zastávat každý, kdo se osvědčil v boji. Gallienus také dosadil do čela provincií příslušníky nižšího stavu jezdců, jež pokládal v mnoha směrech za kompetentnější než senátory, a ukončil násilné akce proti křesťanům, nařízené otcem před rokem 260.[7] Je s podivem, že mu v bouřlivých šedesátých letech zbýval čas i na kulturní zájmy, především ve vztahu k Řecku. V roce 264 se rozhodl podniknout cestu do Attiky, převzal v Athénách úřad archónta eponyma a dal se zasvětit do eleusínských mystérií. Uvažoval také o výstavbě ideálního města filozofů v jižní Itálii, které mělo nést jméno Platónopolis.[8] V tom mu však zabránily naléhavější úkoly.
Poslední léta na trůně
V roce 265 vytáhl Gallienus v čele vojska proti Postumovi, porazil ho v bitvě, v průběhu dalších operací byl však zraněn a přinucen výpravu odvolat. Byl to jeden z mála vojenských neúspěchů, jež za své patnáctileté vlády utržil. Mnohem lépe se mu vedlo při výpravě proti Gótům a Herulům, kteří v roce 267 poplenili jeho oblíbené Řecko. V bitvě na řece Nestu v Makedonii jim připravil zničující porážku, a znovu tak dokázal, že je schopným vojevůdcem.
V době, kdy ještě doznívaly boje s Góty, se vnitropolitická situace opět drasticky vyostřila. V první polovině roku 268 odpadl od Galliena velitel jezdectva Aureolus, mnoho let jedna z císařových opor, a v říši vypukla občanská válka. Gallienus svěřil pronásledování Gótů svému vojevůdci Marcianovi, porazil Aureola u dnešního Ponterola v Itálii, při obléhání Milána ho však zavraždili spiklenci kolem prefekta prétoriánů Heracliana (cca září 268).[9] Nový císař Claudius II., který o komplotu přinejmenším věděl, pak nechal Galliena na nátlak vojáků konsekrovat.[10]
Gallienův obraz v pramenech
V latinské historické tradici je Gallienus většinou líčen jako slabošský tyran, který se nejen nestará o vládní záležitosti, ale je přímo odpovědný za všechny problémy impéria v padesátých a šedesátých letech. Důvod je nasnadě: Gallienovy vojenské reformy připravily o vliv římskou senátorskou elitu, jež tehdy určovala „veřejné mínění“, a ta Gallienovi jeho rozhodnutí nikdy neodpustila. Naopak řecké prameny, tolik nezatížené stavovskou optikou, zobrazily císaře ve velmi příznivém světle – jako energického velitele a mírného vládce. Jejich názor dnes sdílejí i moderní historikové.
Poznámky a reference
- Epitome de Caesaribus 33, 3
- Viz Dietmar Kienast, Römische Kaisertabelle, Darmstadt 1996, s. 216, 218.
- Aurelius Victor 32, 3; Eutropius 9, 7; CIL VIII 10132; AE 1967, č. 584; Hermann Dessau, Inscriptiones Latinae Selectae 531, Berlin 1962.
- O rozdělení úkolů jasně hovoří Zosimos I, 30. Gallienův pobyt na Dunaji se vyvozuje z aktivity mincovny ve Viminaciu – Zosimos mluví jen obecně o tom, že Gallienus získal velení nad vojsky v Evropě.
- Valerianovo zajetí dostalo Galliena do takové pozice, že se musel od otce distancovat, aby obnovil svou panovnickou autoritu. U katastrofy podobného rozsahu bylo propagandisticky těžké vysvětlit, že nešlo o nepřízeň bohů. V mnoha emisích mincí začal proto Gallienus počítat roky své vlády znovu od počátku. Viz Ingemar König, Die gallischen Usurpatoren von Postumus bis Tetricus, München 1981, s. 31nn.
- Aurelius Victor 33, 34.
- Eusebios z Kaisareie, Historia ecclesiastica 7, 13.
- Porfyrios, Vita Plotini 12.
- Zosimos I, 40; Aurelius Victor 33, 17–21.
- Aurelius Victor 33, 27.
Literatura
- ALFÖLDI, Andreas. Studien zur Weltkrise des 3. Jahrhunderts. Darmstadt: Wissenschaftliche Buchgesellschaft, 1967. 460 s. (německy)
- BURIAN, Jan. Římské impérium: vrchol a proměny antické civilizace. Praha: Svoboda, 1997. 237 s. ISBN 80-205-0536-9. (česky)
- DE BLOIS, Lukas. The Policy of the Emperor Gallienus. Leiden: E. J. Brill, 1976. 242 s. ISBN 9004045082. (anglicky)
- EUSEBIUS PAMPHILI. Církevní dějiny. Praha: Ústřední církevní nakladatelství, 1988. 225 s. Dostupné online. (česky)
- KUHOFF, Wolfgang. Herrschertum und Reichskrise. Die Regierungszeit der römischen Kaiser Valerianus und Gallienus (253–268 n. Chr.). Bochum: Studienverlag Brockmeyer, 1979. 92 s. ISBN 3-88339-061-5. (německy)
- ZOSIMOS. Stesky posledního Římana. Praha: Odeon, 1983. 303 s. (česky)
Externí odkazy
- Obrázky, zvuky či videa k tématu Gallienus na Wikimedia Commons
- (česky) Gallienus (Římské císařství)
- (anglicky) Gallienova biografie
| Předchůdce: Valerianus |
 |
Římský císař 253/260–268 |
|
Nástupce: Claudius II. |
