Bitva u Dien Bien Phu

Plk. Christian de Castries, francouzský velitel u Điện Biên Phủ

Co se týká situace v Dien Bien Phu, Francouzi tomuto místu věnovali takovou pozornost, že velením byli pověřeni hned tři generálové. Byli to gen. Henri Navarre (vrchní velitel ve Francouzské Indočíně), gen. René Cogny a plk. Christian de Castries (povýšen na generála během bitvy). Cílem francouzské koloniální armády bylo utkat se s Viet Minhem ve velké rozhodující bitvě a samozřejmě zvítězit. Po poučení z předchozích střetů s Vietnamci, Francouzi potřebovali bojovat proti nepříteli, který byl vidět, a proti kterému mohli efektivně nasadit letectvo, techniku a dělostřelectvo. Toto famózní zakončení indočínské války se mělo uskutečnit právě v údolí u Điện Biên Phủ, městu ležícím v Horním Tonkinu, poblíž hranic s Laosem, vzdálené od Hanoje cca 300 kilometrů. Byla tu rozlehlá planina ohraničená ze stran vyvýšenými body, které později Francouzi obsadili a dali jim ženská jména Anne-Marie, Beatrice, Claudie, Dominique, Eliane, Gabriele, Huguette a Isabelle.

Dne 20. listopadu 1953 bylo Điện Biên Phủ a okolí obsazeno francouzskými parašutisty. Již během výsadku na ně Viet Minh střílel. Po dopadu na zem došlo k drobné přestřelce, po které následoval relativní klid na dlouhou dobu. Generál Navarre později uvedl, že cílem zbudování opevněné základny u Điện Biên Phủ je ochrana Laosu před Viet Minhem. Vzhledem k tomu, že tábor nemohl být zásobován pozemními komunikacemi, vznikl letecký most z Hanoje. Vojáci dostali rozkaz „zakopat se“. Vzhledem k tomu, že vojáci věřili, že Điện Biên Phủ brzy opustí, zakopali se jen povrchně. Nikdo z nich nevěděl, co tam vlastně dělají.

Francouzští výsadkáři a příslušníci cizinecké legie se vydávali na hlídky do okolních kopců. První operace proběhla v prosinci. Legionáři měli za úkol vyhledat vojáky z 8. výsadkového praporu. Když je našli, byl jim v patách Việtminh. Od 15. ledna bylo časté, že hlídky byly napadány. Pokaždé, když nějaká jednotka vyrazila na průzkum, stačilo na okraj údolí, narazila na Việtminh. Francouzi dokázali, díky svým radistům, poznat, že se k Điện Biên Phủ blíží Việtminh, gen. Navarre však nevěří gen. Cognymu, že na okolních kopcích se již soustřeďuje Việtminh a rozmisťuje tam dělostřelecké baterie. Co se týče Việtminhu, celé operaci velel zkušený vojevůdce a blízký Ho Či Minův přítel, gen. Võ Nguyên Giáp (celý průběh bitvy popsal ve své knize Vietnamská válka) a samozřejmě na straně Việtminhu nechyběla pomoc spřátelených komunistických zemí v podobě sovětských a čínských poradců.

Gen. Cogny byl pro evakuaci z prostoru, Gen. Navarre, jako hlavní velitel rozhodl, že tábor však evakuován nebude. Věřil, že Việtminh bude rozprášen letectvem, které již měsíc bombardovalo přístupové cesty. Francouzi nepočítali s houževnatostí nepřítele, proto francouzské letectvo nestíhalo znovu ničit opravované cíle.

Francouzi operovali s několika americkými lehkými tanky M24 Chaffee

Francouzské jednotky v zákopech

V předvečer osudné bitvy byla situace pro Francouze špatná. Letectvo již nedisponovalo bombardovací eskadrou a posily, které žádal gen. Navarre, mu byly odepřeny, protože vrchní velení v Paříži nepřítele podceňovalo.

Odpoledne 13. března 1954 začala dělostřelecká příprava Việtminhu trvající 12 hodin. Většina výsadkářů, kteří chránili základnu Beatrice, zahynula na svých postech. Vietnamci použili všechny kalibry: 105 mm, minomety 120 mm, 81 mm. Během pěti hodin byl rozprášen celý prapor cizinecké legie. Vzhledem ke špatnému počasí bylo vyloučeno veškeré odvetné bombardování. Ještě ten den padl opěrný bod Beatrice. Francouzi nebyli schopni vypátrat dělostřelecké baterie nepřítele, protože Việtminh děla upevnil na vysunovací rampy, které hned po výstřelu zatáhl zpět do úkrytu.

14. března padla základna Gabriele. Francouzi provedli protiútok s jednotkou nováčků, ale neúspěšně. Vojáci byli nuceni stáhnout se zpět do pevnosti. Na pomoc obleženým vojákům v Điện Biên Phủ přispěchal speciální prapor výsadkářů, který seskočil na Isabele (kopec vzdálený 5 km jižně od Điện Biên Phủ).

28. března dosedlo na letiště v Điện Biên Phủ poslední letadlo. Francouzské letectvo bombardovalo nepřítele napalmem bez jakékoli navigace. Stalo se přesně to, co Francouzi nečekali. Việtminh obsadil okolní kopce, kde zbudoval dělostřelecké posty, ze kterých mohl celou oblast velice přesně ostřelovat a přitom nebyl vidět.

30. března po několikadenní přestávce zahájili Vietnamci útoky proti opěrným bodům Eliane, Dominique a Huguette – tzv. Bitva pěti pahorků (od 30. března do 5. dubna 1954). Nastalo období dešťů, balíky s příděly potravin, munice a lékařského vybavení padaly do oblasti kontrolované Việtminhem. Stalo se dokonce i to, že Francouzům došly padáky určené k zásobovacím přepravám materiálu.

30. dubna zahajuje jednotka kapitána Sassiho operaci Kondor, jejímž cílem byla likvidace zásobování Việtminhu. Bohužel ke schválení operace došlo příliš pozdě, takže neměla takový efekt, jaký byl původně naplánovaný. Prostor Điện Biên Phủ kontrolovaný Francouzi se pomalu zmenšoval, a tak Washington začal uvažovat o přímé letecké intervenci, kterou však podmiňoval požehnáním amerického kongresu. Kongres jej podmiňoval spoluúčastí evropských spojenců a evropští spojenci nechtěli ohrozit právě probíhající jednání v Ženevě, kde vůbec poprvé zasedli k jednacímu stolu s Číňany. A navíc riziko konfliktu s Čínou bylo vážné, takže nakonec ze všeho sešlo. Francouzi až do poslední chvíle věřili, že jim Američané přijdou na pomoc.

Ve Francii začíná sílit hnutí proti válce v Indočíně. Vláda Francie začala v Ženevě vyjednávat se zástupci komunistického Vietnamu. Rozhovory vedl Pierre Mendès France. Cílem Francie bylo vydržet v Điện Biên Phủ do skončení mírových rozhovorů, to však již bylo nemožné, protože poslední den bitvy nasadil Việtminh tzv. Stalinovy varhany. Druhý den 7. května 1954 Francouzi kapitulovali.

Bilance této bitvy byla katastrofální hlavně pro Francii, pro kterou prohra znamenala nejen konec koloniálního panství v Indočíně, ale také cca 8000 zajatých vojáků. Ztráty na obou stranách se pohybovaly kolem 3000 mrtvých vojáků. I když měl Việtminh mnohem větší ztráty než Francie, mohl se radovat, protože konečně získal svobodu na kterou čekal bezmála 200 let.