Biblická kritika

Bible je sbírka několika desítek starověkých knih, které se zachovaly v tisících opisů i zlomků různého stáří, ve starých překladech a v citátech starověkých autorů. Textová kritika je shrnuje pod pojem „svědci“. Nesrovnalosti v textu, vzniklé chybami opisovačů, doplňky a vysvětlivkami, které se dostaly do textu, snahou přizpůsobovat („harmonizovat“) výpovědi různých knih a podobně, se snažili opravovat už starověcí křesťanští učenci. Órigenés porovnal šest různých znění Bible v hebrejštině a v řečtině, která sepsal ve sloupcích vedle sebe.

Po vynálezu knihtisku, když se připravovala tištěná vydání, pracovalo mnoho učenců na srovnávání různých rukopisů a překladů, aby tištěný text byl co nejspolehlivější (viz článek Textus receptus). V letech 1513-1517 vznikla na španělské univerzitě v Alcalá de Henares Komplutenská polyglota, paralelní vydání hebrejského, řeckého a latinského textu s komentářem. Rozvoj paleografie a jazykovědy v 19. století pak vyvolal soustavné zkoumání stovek rukopisů, překladů a nově nalezených papyrových zlomků, které vyústilo v kritická vydání. Ta vedle nejpravděpodobnějšího znění podávají v poznámkách i množství odchylek významných starých svědků, tzv. kritický aparát (pro řecký Nový Zákon viz ).[3]

Textová kritika Bible používá běžné metody a zásady textové kritiky. Počítá například s nejběžnějšími opisovačskými chybami, jako je záměna podobných písmen (např. hebrejské הוא „on“ místo היא „ona“ vzniklo nepatrným prodloužením prostředního písmene), vynechání úseku mezi dvěma stejnými slovy (haplografie), s harmonizací čili přizpůsobováním k jiným paralelním textů (např. mezi čtyřmi evangelii) a podobně.

Od jiných starých textů se ale textová kritika Bible liší mimořádným množstvím starých svědků (zejména pro Nový zákon), vzniklých navíc na různých místech a ve velmi různých prostředích. Ty je třeba uspořádat podle stáří a spolehlivosti (četnost zřejmých písařských chyb) a navzájem porovnat. Tak se dají určit výrazné skupiny či rodiny svědků a často i závislost rukopisů na sobě navzájem (opisovač obvykle opíše i chyby svého vzoru). Pro řecký text Nového zákona se rozlišuje několik výrazných rodin, například tzv. alexandrijský (nejstarší), byzantský a západní text, podobně pro latinské překlady (Vetus Latina, Vulgata a jejich různé verze).

Při hledání nejpravděpodobnějšího původního znění se uplatňují i vnitřní kritéria. Pravidlo „Lectio difficilior potior“ říká, že text náročnější na pochopení je spíš původní (například 1Te 3, 2 (Kral, ČEP)). Sotva by nějaký písař z lehkého textu udělal nesnadný. Podobně pravidlo „Lectio brevior potior“ říká, že kratší verze textu je pravděpodobnější (například J 7,39; 1K 8,6): písař mohl doplnit text, aby byl srozumitelnější. Během delšího předávání se často zmírňují a odstraňují nepříjemné podrobnosti. Tak 2S 11, 1 (Kral, ČEP) a násl. podrobně líčí hanebné jednání krále Davida. Markovo evangelium se připisuje Petrovu žáku Markovi, přesto podává řadu Petrových poklesků a chyb, o nichž pozdější texty často mlčí. Také originalita a svěžest některých vyprávění (například Ježíšových podobenství) svědčí pro původnost textu.

V 1. století se v Palestině mluvilo aramejsky, kdežto celá další křesťanské tradice byla téměř výlučně řecká a latinská. Mnohé Ježíšově výroky obsahují semitské obraty a rčení a některé se po překladu do aramejštiny rýmují. Například v Mt 23, 24 (Kral, ČEP): „cedíte komára (aramejsky galma) a spolknete velblouda“ (aramejsky gamla).[4] Biblický text na řadě míst svědčí o dobré znalosti místních poměrů, které pozdější doby neměly a často je objevují až současní vědci. To se týká například poměrů na egyptském dvoře, detailů o Jeruzalémském chrámě nebo titulu politarcha, který uvádí Lukáš a byl objeven na nápisech až ve 20. století.[5]

V 17. století, v době racionalismu se na Bibli začalo pohlížet jako na „obyčejnou“ knihu, začala se zkoumat stejnými prostředky jako jiná literární díla. Baruch Spinoza (1670) a Richard Simon (1678) poukázali na nesrovnalosti v Pentateuchu – prvých pěti knihách Bible. Spinoza byl přesvědčen, že nejen Pentateuch, ale všechny historické knihy Starého zákona napsal teprve Ezdráš po návratu z babylonského zajetí, ve 4. století př. n. l., ačkoli je tradice připisovala Mojžíšovi. V 18. století si francouzský lékař Jean Astruc všiml, že v Pentateuchu se užívají dvě Boží jména – Jahve a Elohim - a podle toho rozlišil dva původní zdroje Tóry. Ty podle něho napsal Mojžíš a pozdější písaři je spojili do jednoho celku a tak vznikly nesrovnalosti. Na Astruca navázali například Eichhorn a de Wette a hledání pramenů vyvrcholilo v díle J. Wellhausena (1844 – 1918), který rozlišil čtyři prameny a nazval je Jahvista, Elohista, Deuteronomista a Kněžský kodex (viz Teorie vzniku Tóry).

Také v Novém zákoně lze najít místa, která si odporují, zejména v evangeliích. Tak v Matoušově evangeliu posílá vzkříšený Ježíš své učedníky do Galileje, kdežto podle Jana se všechna setkání odehrála v Jeruzalémě. Velké části synoptických evangelií jsou naopak téměř totožné, takže patrně pocházejí ze společného pramene. Podle nejběžnější Holtzmannovy hypotézy čerpali Matouš a Lukáš z Marka a z pramene Ježíšových výroků, který se obvykle označuje Q (viz Synoptická otázka). S těmito nálezy současná exegeze běžně pracuje, rozdíly mezi verzemi však zároveň dokládají nezávislost různých tradic a tím nepřímo i spolehlivost celého poselství.

Kritický rozbor jazyka, slohu a myšlenek novozákonních spisů se je snaží zařadit do souvislostí soudobé náboženské i filosofické literatury a duchovních proudů. V 19. a 20. století vznikla řada škol, které se lišily svým přístupem a přispěly k lepšímu chápání Bible. Kritikové ovšem namítají, že jejich výsledky jsou často ve vzájemném rozporu a jejich závěry do velké míry závisí na úhlu pohledu jednotlivých badatelů.[7]

Na základě rozboru textů a jejich obsahu se Ferdinand Christian Baur a jím založená Tübinská škola v polovině 19. století domnívali, že texty Nového zákona mají silně spekulativní ráz a prošly dlouhým myšlenkovým vývojem. Že jen List Římanům, 1. a 2. Korintským a List Galatským napsal apoštol Pavel a že Pavel ze Skutků apoštolů je jiný Pavel, než autor těchto listů. Tyto domněnky, pro něž nebyly žádné historické doklady, ztratily na přesvědčivosti, když Adolf von Harnack a nové nálezy papyrů doložily dřívější data vzniku novozákonních spisů.

Metoda kritiky tradic a škola dějin forem (Formgeschichte) vychází z toho, že biblické texty se zprvu dlouho tradovaly ústně, ve formě jednotlivých příběhů, vyprávění a výroků (Hermann Gunkel). Snaží se tedy text rozdělit na takové úseky a zkoumá jejich povahu, zaměření a „zasazení do života“ (Sitz im Leben). Rozlišuje texty liturgické, kazatelské, vyprávěcí, básnické, prorocké, povzbuzující (parenese), normativní a další. Využívá výsledků folkloristiky a studia lidového písemnictví. Na ni navázala škola dějin redakce (Redaktionsgeschichte), která naopak zkoumá práci redaktorů, kteří tyto tradiční texty vybírali, uspořádali, případně pozměnili podle určitého záměru a k nějakému cíli.

Protestantský teolog Rudolf Bultmann (1884-1976) patřil ke škole dějin forem, pod vlivem existenciální filosofie Martina Heideggera zahájil exegetický (výkladový) program demytologizace a existenciálního výkladu biblických textů. Ty podle něho často obsahují obrazná, mytologická vyjádření důležitých existenciálních zkušeností a náhledů, které je dnes třeba zbavit obrazné slupky a vyjádřit přímo. Nakonec dospěl až k názoru, že historická osoba Ježíšova není pro křesťanskou víru tak důležitá, jako obsah a záměr kázání čili zvěstování víry. Snažil se najít klíč Ježíšova odkazu a jeho souvislosti s židovstvím a odpovědět na otázku, jaký význam má dnes.[8]

• Albright - Steinmann, Cesty k pramenům. Praha 1971
• F. F. Bruce, Věrohodnost Nového zákona. Návrat, Praha 1992
• R. Bultmann, Ježíš Kristus a mytologie. Praha: Oikúmené 1995
• DOUGLAS, J. D, a kol. Nový biblický slovník. Praha: Návrat domů, 1996. 1243 s. ISBN 80-85495-65-1.
• I. Finkelstein - N. A. Silberman, Objevování Bible: Svatá Písma Izraele ve světle moderní archeologie. Praha: Vyšehrad 2010. ISBN 978-80-7429-044-2
• B. Gilliéron, Bible nespadla z nebe. Třebechovice: Mlýn 1993
• L. H. Grollenberg, Altes Testament neu gesehen. Leipzig 1987
• W. Trilling, Hledání historického Ježíše. Praha: Vyšehrad 1993

• Bible
• Bible a historie
• Biblická archeologie
• Biblická exegeze
• Biblická teologie
• Biblický kánon
• Biblický kreacionismus
• Exegeze
• Historicita evangelií
• Synoptická otázka
• Teorie vzniku Tóry

• Úvod do textové kritiky – en
• Internetová encyklopedie k textové kritice NZ – en
• An Online Textual Commentary on the Greek Gospels – Textově kritický komentář k řeckým evangeliím.