Textus receptus

Erasmus se rozhodl vydat řecký text Nového zákona jako první, a protože současně se připravovalo vydání řecké bible i ve Španělsku (Komplutenská polyglota), pracoval pod časovým tlakem. I když se biblickým textem zabýval už dříve, své vydání zpracoval za několik měsíců. Měl přitom k dispozici 6 poměrně pozdních pergamenových rukopisů z 11.–15. století, které patřily k tzv. byzantské textové tradici, jež se používá ve východních církvích. Všechny byly neúplné, takže pro evangelia měl Erasmus k dispozici dva, pro knihu Zjevení jen jeden text. Protože v něm posledních pět veršů chybělo, přeložil je zpětně z latiny.[1]

Basilejský tiskař Johann Froben knihu rychle a kvalitně vydal a protože měla i doporučení papeže Lva X., rychle se rozšířila. Pro další čtyři autorizovaná vydání Erasmus text ještě upravoval, a to i za použití nově získaných řeckých rukopisů. Další důležitou edici textu receptu připravil pařížský tiskař Robert Estienne, který ve vydání z roku 1551 poprvé rozdělil bibli na verše. V předmluvě k tomuto vydání také poprvé použil označení textus ab omnibus receptus, „text všemi přijatý“. Kalvínský teolog Theodor Beza, který ve vydávání revidovaného řeckého textu Nového zákona pokračoval, měl přístup k jednomu podstatně staršímu řeckému rukopisu (Bezův kodex), jenž také patří do jiné textové rodiny, a ve svých reedicích jej použil.[1]

Podobně pracovali další učenci až do 18. století, kdy se angličtí a němečtí biblisté rozhodli opřít o jinou textovou tradici, zastoupenou staršími rukopisy. Během 19. století se objevila řada důležitých a velmi starých rukopisů, k nimž ve 20. století přistoupily i papyry. Jako výsledek staleté činnosti tak ve 20. století vznikla kritická vydání, založená na důkladném studiu stovek rukopisů, jejichž odchylky se uvádějí v poznámkách pod čarou. Vydáním Spojených biblických společností (Nestle – Aland) se někdy říká „nový textus receptus“, protože se prosadila i ekumenicky.

Text velmi blízký textu receptu se tradičně a dodnes používá v řeckých církvích a řada protestantských církví používá jeho tradiční překlady. Rozdílů vůči kritickému vydání je několik tisíc, z nich však sotva stovka se týká smyslu textu: ostatní jsou pravopisné chyby, změny slovosledu atd. Nejvýznamnější jsou patrně tzv. comma Johanneum, Trojiční přídavek v Prvním listu Janově (1J 5, 7–9 (Kral, ČEP)) nebo liturgický přídavek k modlitbě Otče náš (Mt 6, 13 (Kral, ČEP)).[1]