Bernhard Severin Ingemann

Narodil se ve vesnici Torkilstrup na ostrově Falster v rodině luteránského vikáře. Při studiích práv na Kodaňské univerzitě začal pod vlivem poezie Adama Oehlenschlägera a německého romantismu psát básně, které byly přijímány kladně.[2] Po skončení studií se od roku 1816 krátce živil jako soukromý učitel. V letech 1818–1819 cestoval po Francii, Německu a Itálii. Po svém návratu se roku 1822 stal profesorem dánského jazyka a literatury na Akademii v Sorø a v tom samém roce se oženil s malířkou Lucií Mandixovou. Na akademii působil až do své smrti roku 1862 a v letech 1843 až 1849 byl jejím ředitelem.[3].[4]

Ingemann v roce 1859 na obraze Jørgena Sonneho

První jeho básně z let 1811–1812 se vyznačují smutnou a sentimentální náladou, korespondující s pocity dánského národa sklíčeného ztrátou Norska a finanční krizí. Následovalo šest divadelních her, jejichž úspěch vyvolal nepřízeň některých jeho současníků. Proti jejich kritice vystupoval především N. F. S. Grundtvig, který se stal Ingemannovým přítelem.[2]

Po návratu z cest se začal věnovat próze. Povzbuzen slávou Waltera Scotta a z podnětu jeho přítele Grundtviga napsal cyklus historických románů s výraznou křesťansko-mravní tendencí, založenou na myšlence, že duch národa kvete, jen když v něm převládá víra a důvěra v Boha. Jejich přijetí u kritiky bylo chladné, ale u běžných čtenářů slavily velký úspěch. Jsou však historicky nepřesné a dnes působí poněkud naivně. Některé z nich se ale staly součástí dánské literatury pro děti a mládež, stejně jako některé jeho básně.[1]

Psal rovněž pohádky, básně historického a mytologického obsahu a v jeho pozdní tvorbě pak převládly hluboce náboženské básně a žalmy, z nichž mnohé se staly klasickými a byly zhudebněny.[2]

• Valdemar Sejer (1910, Valdemar Vítězný), dánský němý film, režie Gunnar Helsengreen.[5]

• Valdemar Vítězný, Praha: Nakladatelské družstvo Nová osvěta 1946, přeložila Marie Polívková-Rádlová