Bente Kahan

Bente Kahan se narodila v norském Oslu dne 23. září roku 1958 rodičům, kteří oba přežili holocaust.[1] Její matka se narodila v Polsku, ale během druhé světové války se jí podařilo uprchnout do Švédska, zatímco většina její rodiny byla deportována do koncentračního tábora v Osvětimi, kde v roce 1942 přišla o život.[1] Její otec byl rumunský chasidský rabín (člen satmarské hasidské sekty) Hermann Kahan, [p 1] který holokaust přežil jen díky pozornosti amerického vojáka, který si v osvobozeném koncentračním táboře všiml, jak se pod hromadou mrtvých těl maličko pohnula rabínova ruka.[2][1]

Bente Kahan vystudovala uměleckou větev (divadelní umění) na univerzitě v izraelském Tel Avivu (Tel Aviv University) a ve svém studiu následně pokračovala na Hudební a divadelní (dramatické) akademii v americkém New Yorku (American Musical and Dramatic Academy).[2]

Bente Kahan zpívá převážně v jidiš, ale nahrála písně a hrála i v dalších jazycích – ladino (jazyk sefardských židů), hebrejsky a směsí jidiš s polštinou, s ruštinou, s norštinou, s maďarštinou, s němčinou a s angličtinou.[1][3] (A těmito řečmi se Bente Kahan i domluví.[1])

Bente Kahan zahájila svou hereckou kariéru v roce 1981 v izraelském národním divadle Habima v Tel Avivu[1] (jedno z prvních hebrejských divadel). Potom poprvé vystoupila jako zpěvačka v norském Národním divadle v Oslu, v roce 1983 pokračovala hrou v jidiš a kabaretní show Over Byen.[4] S cílem rozvíjet svoje herecké schopnosti začala spolupracovat s docentkou dramatických a divadelních studií Ellen Foyn Bruun. Společně s Ellen Foyn Bruun [p 5] napsala Bente Kahan tři hry:

• Bessie – a Bluesical (o bluesové zpěvačce Bessie Smith; 1986);
• Letter Without a Stamp (česky: Dopis bez razítka; 1988) a
• norsky: Stemmer fra Theresienstadt (anglicky: Voices from Theresienstadt; česky: Hlasy z Terezína; 1995; v roce 1995 přeloženo do němčiny a v roce 1997 do angličtiny)

Poté, co Bente Kahan působila v několika norských divadelních společnostech, obdržela v roce 1990 cenu od norského ministerstva kultury, kterou použila k tomu, aby založila v Oslo v témže roce (1990) svoje vlastní divadlo Teater Dybbuk – Oslo (Dibuk; zkratka: TDO).[1] Cílem tohoto divadla je zachování a pokračování židovsko-evropské kultury.

V roce 2001 se přestěhovala se svým manželem a dvěma dětmi do polské Vratislavi. Je současnou ředitelkou Vratislavského centra pro židovskou kulturu a vzdělávání (Wroclaw Centre for Jewish Culture and Education).[2]

Bente Kahan založila v roce 2006 nadaci (polsky: Fundacja Bente Kahan; zkratka: FBK) s cílem podpory vzájemného respektu a lidských práv nahlížených prizmatem holocaustu. Prvním počinem této nadace byla obnova synagogy Bílý čáp (White Stork; polsky: Synagoga Pod Białym Bocianem) z devatenáctého století ve Vratislavi, jedné jediné v tomto městě, která přežila holocaust. Synagoga nebyla zničena během listopadových pogromů v roce 1938 a ani za druhé světové války nebyla zcela zničena, ale během éry nacismu a komunismu byla zcela zdevastována (zchátrala především po exodu polských Židů po roce 1968).[1] Obnova synagogy byla nadací zároveň pojímána jako součást snahy o zachování 800 let staré historie Židů v Dolním Slezsku.[6] Obnova synagogy byla dokončena v roce 2010.[7] V synagoze se nejen modlí, ale sídlí zde Mezinárodní centrum pro židovskou kulturu a vzdělávání (německy: International Zentrum für jüdische Kultur) a rovněž je zde umístěno Muzeum slezských Židů (německy: Museum der schlesischen Juden). Za svoje úsilí o obnovu synagogy obdržela Bente Kahan v roce 2010 od Dolního Slezska Cenu slezské kultury (německy: Kulturpreis Schlesien).

V roce 2013 byla Bente Kahan vyznamenána druhým nejvyšším polským občanským řádem, který je udělovaný za obecné zásluhy o Polskou republiku. Bente Kahan obdržela Rytířský kříž – Řád znovuzrozeného Polska – za úsilí v oblasti mezikulturního dialogu a za záchranu židovského dědictví Dolního Slezska.[4] V roce 2019 obdržela Bente Kahan mezinárodní cenu „Most“ (německy: Internationaler Brückepreis; anglicky: The Brückepreis (Bridge prize)), která se uděluje každoročně tomu, kdo přispěl svojí celoživotní prací k lepšímu porozumění mezi národy v Evropě.[8]

• 1991: Yiddishkayt
• 1992: Farewell Cracow (Rozloučení v Krakově)
• 1996: Stemmer fra Theresienstadt (norsky) – Hlasy z Terezína
• 1996: Stimmen aus Theresienstadt (německy) – Hlasy z Terezína
• 1997: Voices from Theresienstadt (anglicky) – Hlasy z Terezína
• 1998: Di Gojim (hudba typu klezmer)
• 2000: Home (jidiš, ladino a hebrejsky) (Domov)
• 2005: Sing with us in Yiddish (Zpívej s námi jidiš)
• 2016: Only A Human Being Bente Kahan Sings The Poetry Of Tadeusz Różewicz (Pouze lidská bytost Bente Kahan zpívá poezii Tadeusze Różewicze)

Bente Kahan zhudebnila a začlenila do svého repertoáru několik terezínských básní od židovské básnířky a spisovatelky pro děti Ilse Weberové, jejichž původní melodie (složené Ilse Weberovou) se (s výjimkou jediné) nedochovaly.[1] Terezínské kultuře věnovala Bente Kahan pozornost nejen co se týče zhudebnění textů Ilse Weberové, ale věnovala se i uměleckému odkazu českého kabaretiéra, komika, hudebního skladatele a spisovatele Karla Švenka nebo německého herce a režiséra židovského původu Kurta Gerrona.[1]

• Někteří představitelé terezínské kultury
• 
  Ilse Weberová (před rokem 1928)
• 
  Karel Švenk (před rokem 1945)
• 
  Kurt Gerron (uprostřed, rok 1931)

Bente Kahan se věnuje jednak zpívané poezii, ale i hudbě typu Klezmer. Při svém sólovém zpěvu se doprovází hrou na kytaru. Vystupuje buď sama nebo spolupracuje s následujícími umělci: Chava Alberstein, [p 2] Flory Jagoda, [p 3] Karsten Troyke. [p 4] K nejznámějším jejím titulům patří: Tylko Muzyka a Jazz Sound. Bente Kahan nahrála několik CD, hrála a zpívala v mnoha zemích světa především v Evropě, Izraeli, USA i Austrálii.[1]