Benjamin Constant

Narodil se ve frankofonní rodině ve Švýcarsku, přesněji v rodině protestantských (hugenotských) exulantů, kteří pocházeli původně z Artois. Otec byl plukovníkem v holandských službách, matka zemřela týden po porodu. Studoval na univerzitě v bavorském Erlangenu (1782–1783) a na univerzitě ve skotském Edinburghu, kde se stal obdivovatelem britského politického systému. Z Edinburghu musel odejít na přání otce, který byl rozhněván jeho karbanictvím. V květnu 1785 přišel do Paříže, kde se dále vzdělával a navštěvoval osvícenský salon v domě J. B. A. Suarda. Radoval se z Velké francouzské revoluce, kterou chápal jako „osvobození individua pádem společenských konvencí", neztotožnil se však s žádným z jejích směrů.[2]

Benjamin Constant často cestoval po Evropě[3] a měl řadu milostných poměrů. V letech 1795–1811 měl vztah s jednou z prvních evropských intelektuálek, baronkou Germaine de Staël (byl pravděpodobně otcem její dcery Albertiny, která se narodila v roce 1797). Spolu s paní de Staël se přičiňoval o konsolidaci režimu Direktoria a v roce 1800 byl povolán do zákonodárného sboru. Pro své opoziční vystupování se však stal Napoleonovi nepohodlným, po dvou letech byl ze sboru vyloučen a musel opustit Paříž.

Odjel do Německa a ve Výmaru se stýkal s předními německými vzdělanci, mj. se Schillerem a s Goethem. Roku 1808 uzavřel tajně manželství s Charlottou von Hardenberg (první manželství s baronkou Wilhelminou von Cramm z roku 1789 bylo v roce 1795 rozvedeno). V roce 1814 vystoupil proti Napoleonovi a pro legitimní dynastii ve spisu De l'esprit de conquête et de l'usurpation.[4] Po pádu Napoleona se vrátil s Bourbony do Paříže jakožto stoupenec konstituční monarchie.[5] Když se Napoleon v březnu 1815 znovu chopil moci („stodenní císařství"), neváhal přejít do jeho tábora, protože doufal, že obnovené císařství bude liberální. Byl jmenován členem Státní rady a účastnil se redakce dodatku k ústavě (Acte additionnel, 22. 4. 1815), jímž císař zaručoval konstituční vládu.[4]

Po opětovném nastolení Bourbonů odjíždí do Bruselu a pak do Anglie, ale již roku 1816 se vrací do Francie, stává se výmluvným představitelem konstituční opozice a vlivným novinářem.[6] Po roce 1817 byl poslancem francouzského parlamentu, za stranu tzv. Independants, jimž se později říkalo "liberálové". Účastnil se červencové revoluce v roce 1830, přispěl k dosazení Ludvíka Filipa za „krále Francouzů" a byl jmenován do vysoké funkce ve Státní radě. Constant byl po celý život vášnivým hráčem: svůj dům v Paříži vyhrál v kartách a právě roku 1830 byl následkem velikých ztrát v tak bídném postavení, že vděčně přijal od Ludvíka Filipa velký finanční dar, ovšem s výhradou svobody svého přesvědčení.[5][7] Zemřel 8. prosince 1830 a byl mu vypraven státní pohřeb.[8] Jeho ostatky spočívají na pařížském hřbitově Père-Lachaise.

Benjamin Constant byl vzdělaným politikem, obratným publicistou a znamenitým řečníkem. Byl ale nestálý, často měnil své názory a vynikal více duchaplností než hloubkou svých myšlenek.[5] Přes svoji nedůslednost však vždy obhajoval v podstatě stejné principy: byl zásadním individualistou, jeho liberalismus byl obranou jednotlivce proti státu.[9]

Byl zastáncem bikameralismu a konstituční monarchie, kde král je "neutrální, vyvažující silou" v systému, bez exekutivních pravomocí. Za vzor často dával britský politický systém po roce 1707, naopak byl kritikem různých politických forem ve Francii (proto byl ve Francii často přehlížen, zatímco v anglosaském světě je považován za klasika). Byl jedním z prvních, kdo upozornil na nepřeklenutelný rozdíl mezi svobodou v antice a svobodou v moderní civilizaci. Svoboda v moderní civilizaci nemůže být dle Constanta zaručena participací na věcech veřejných, ale jen obecnými občanskými právy a vládou zákona, participace se musí omezit na volbu politické reprezentace. Moderní svoboda znamená dle Constanta především namalování jasné dělicí čáry mezi sférou soukromou a sféru veřejnou, do níž může intervenovat politická autorita a stát. Život moderního člověka je především soukromý a soukromí tudíž musí být zvláštním způsobem chráněno. Právě to dle Constanta nepochopila Francouzská revoluce (a její duchovní otcové jako Jean Jacques Rousseau), a proto ztroskotala: příliš naivně převzala republikánské antické vzorce a svobodu definovala příliš antickým "veřejným" způsobem, nikoli moderně jako právo na soukromí. Výsledkem byl nutně "obrácený despotismus" tedy republikánský teror a nakonec "republikánský císař" (Napoleon Bonaparte). Napoleonovi Constant vyčítal, že nepochopil nadřazenost obchodu nad válkou v moderní civilizaci.

Napsal i rozsáhlé dějiny náboženství.

Constant je považován též za průkopníka psychologického románu. Jeho román Adolphe[10] má řadu autobiografických rysů a pojednává o vztahu mladého muže ke starší ženě Ellenoře. Román byl zřejmě napsán na základě skutečného vztahu Constanta k Anně Lindsayové, která ho popsala ve své korespondenci, jež byla publikována roku 1930 v časopise Revue des Deux Mondes.

Posmrtně byly vydány ještě dva Constantovy literární texty: Le Cahier rouge (1807) a Cécile (1811).

• „Jsme tvorové nestálí do té míry, že city, které předstíráme, začneme nakonec zakoušet."[11]
  • „Nous sommes des créatures tellement mobiles, que les sentiments que nous feignons, nous finissons par les éprouver."[12]
• „...svobodou rozumím vítězství individua jak nad despoticky vládnoucí autoritou, tak nad davem osobujícím si právo podrobit menšiny většině."
  • „... par liberté, j'entends le triomphe de l'individualité, tant sur l'autorité qui voudrait gouverner par le despotisme, que sur les masses qui réclament le droit d'asservir la minorité à la majorité."[13]
• „Lidský rod se hloupým narodil a darebáci jej vedou. Tak to bývá; ale mám-li se rozhodnout mezi darebáky a darebáky, dám svůj hlas Mirabeauům a Barnavům spíše než Sartinům a Breteuilům."
  • „Le genre humain est né sot et mené par des fripons, c'est la règle; mais, entre fripons et fripons, je donne ma voix aux Mirabeau et aux Barnave plutôt qu'aux Sartine et aux Breteuil..."[14]

• Mauro Barberis, Benjamin Constant. Rivoluzione, costituzione, progresso (1988. Il Mulino, Bologna)
• Stefano De Luca, Il pensiero politico di Benjamin Constant (1993. Laterza, Roma-Bari)
• Biancamaria Fontana, Benjamin Constant and the Post-Revolutionary Mind (1991. Yale U.P., New Haven – London)
• Kurt Kloocke, Benjamin Constant. Une biographie intellectuelle (1984. Droz, Genève)
• Jan Květina, Antická pozitivní versus moderní negativní? Komparace pojetí svobody Benjamina Constanta a Isaiaha Berlina. In: Filosofický časopis, ročník 51, 2013, č. 4, s. 545-564.
• Giovanni Paoletti, Benjamin Constant et les Anciens. Politique, réligion, histoire (2006. Champion, Paris)
• Tzvetan Todorov, Benjamin Constant: la passion democratique (1997. Hachette, Paris)
• FRANCE, Anatole. Z francouzské literatury. 1. vyd. Praha: SNDK, 1964. 402 s. Spisy / Anatole France; sv. 12. Knihovna klasiků. [Studie „Deník Benjamina Constanta" je otištěna na str. 292–300.]
• ŠIMEK, Otokar. Dějiny francouzské literatury v obrysech. Díl 4., Literatura 18. a 19. století. 1. vyd. Praha: SNKLU, 1962. 636 s. [Stať „Ideologie coppetská: Benjamin Constant" na str. 301–306 a „Adolphe" na str. 353–354.]
• ŠALDA, František Xaver. Z období Zápisníku. Sv. 1. Úvahy kulturně politické, studie teoreticko-umělecké, medailóny a stati z literatur světových. 1. vyd. Praha: Odeon, 1987, 714 s. [Článek „Benjamin Constant, otec radikálního liberalismu" z roku 1931 je na str. 55–58.]
• LEVÝ, Otakar. Citová výchova Benjamina Constanta. In: Lumír, ročník 51, 1924, č. 4, str. 172–182.
• Ottův slovník naučný: illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí. Díl 5. 1. vydání. V Praze: J. Otto, 1892, 894 s. [Viz str. 594.]
• MACURA, Vladimír a kol. Slovník světových literárních děl. 1. svazek A–L. Vyd. 1. Praha: Odeon, 1988. 475 s. [Stať o románu „Adolf" je na str. 173–174 a zpracoval ji Zdeněk Hrbata.]

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Benjamin Constant na Wikimedia Commons
• Heslo v encyklopedii Britannica
• Dílo 1911 Encyclopædia Britannica/Constant de Rebecque, Henri Benjamin ve Wikizdrojích (anglicky)
• Profil na Libertarianism.org