Bazilika svatého Klimenta v Lateráně

Úroveň terénu se zde od starověku zvýšila přibližně o 20 metrů. V 1. století zde byla vystavěna dlouhá mincovna a obytný dům, který byl kolem roku 200 přestavěn na mithraeum, což bylo u veřejných staveb časté. Mincovna byla kolem roku 250 opuštěna, dvůr zasypán a na jeho místě postavena dlouhá hala, kolem roku 384 proměněná na kostel sv. Klementa. Byla přitom prodloužena a zčásti nad mithreem byla postavena apsida. Na východě bylo přistavěno atrium, odkud se do kostela vstupovalo. V 6. století za papeže Jana II. byl kostel vyzdoben mramorovými reliéfy, z nichž se několik zachovalo. Roku 1084 byl Řím zpustošen Normany, kostel byl sice obnoven, ale už v letech 1108-1128 byla ruina zčásti zasypána a posloužila jako základ pro novou stavbu. Po roce 1430 byla přistavěna kaple sv. Kateřiny s freskami Masolina da Pascale, což jsou patrně první renesanční fresky v Římě. V letech 1715-1719 kostel upravil Carlo Stefano Fontana v barokním slohu, včetně dřevěného stropu.

Do kostela se vstupuje z náměstí sv. Klementa (Piazza San Clemente) portikem z 12. století se čtyřmi antickými sloupy. Z atria, které je také ze 12. století, se vstupuje do horního kostela. Ten zachovává strukturu starokřesťanského kostela, mramorové reliéfy podél chóru jsou ze 6. století, stejně jako biskupský trůn v apsidě a ambona. V apsidě je pozoruhodná barevná mozaika ze 12. století, na podlaze je bohatá mozaika kosmatického typu. Dřevěný strop a fresky jsou barokní. Severní boční lodí se schází do spodního kostela. Opěry byly vestavěny později, střední loď je vyzdobena freskami ze 6. až 9. století a na konci levé boční lodi byl roku 869 pohřben sv. Cyril. Odtud se schází do nejnižšího patra, kde je mithraeum, podlouhlá místnost s valenou klenbou, kamennými lavicemi po stranách a oltářem boha Mithry. Z mithraea lze projít do starověkého domu, na nějž navazuje malá katakomba se 16 hroby z 5. století.

Fresky v bazilice San Clemente Inferiore pocházejí z let 1078–1084.[2] Představují cyklus čtyř trojdílných nástěnných maleb, které jsou umístěny v nartexu a na pilířích v hlavní lodi kostela. Tyto fresky jsou rovněž považovány za výrazný obrazový manifest tak zvané gregoriánské reformace v Římě.

Nástěnné fresky byly objeveny během vykopávek v letech 1858–1871 Josephem Mulloolym. V letech 2004-2005 se zjistilo díky metodě ICR (Intelligent Character Recognition), že tyto fresky byly v průběhu 19. a 20. století ještě několikrát upravovány.[3] Všechny fresky zahrnující cyklus scén ze života sv. Klementa a sv. Alexia jsou datovány do stejné doby a dle malířského rukopisu lze soudit, že pocházejí i ze stejné malířské dílny^[zdroj?]. Všechny malby jsou inspirovány literárními příběhy^[zdroj?]: např. příhoda Sissinia a Teodory se nalézá v Passio Sancti Clementis; pochování Klementa na Krymu v Liber de Gregorio di Tours; přenos ostatků ve Vita dei santi Cirillo e Metodio.