Reliéf (sochařství)

Reliéfy se dělají z kamene a štuku, z kovu, ze dřeva nebo slonoviny i z dalších materiálů. Podle toho, jak dalece je reliéf prostorový, se rozlišuje

• Bas-reliéf (nízký, plochý reliéf), kde se motiv od pozadí neodděluje. Nejběžnější druh reliéfu, hlavně na fasádách budov, na vnitřních stěnách a stropech, na náhrobních kamenech, ale také na plaketách, mincích a medailích.
• Haut-reliéf [ótreliéf] (vysoký reliéf), kde se například ruka nebo hlava postavy odděluje od pozadí, vystupuje do prostoru a je zpracována jako socha.
• Zahloubený reliéf, charakteristický pro staré egyptské sochařství: plastický motiv je zde ostře ohraničen zahloubením, takže nevystupuje nad rovinu pozadí.
• Kontra-reliéf či intaglie, kde je figura naopak vyhloubena v negativu. Vyskytuje se u broušeného skla a drahokamů (gemma).[2]

Reliéf patří k nejstarším formám sochařství a vyskytuje se ve všech vyspělejších kulturách. Starověké reliéfy jsou obvykle kamenné, vzácněji kostěné, štukové nebo dřevěné. Jedním z vrcholů starověkého reliéfního sochařství patří egyptské reliéfy a reliéfní nápisy, které zdobí stěny chrámů a hrobek. Jsou většinou ploché (bas-reliéf) nebo zahloubené. Jinou povahu mají realističtější řecké reliéfy, ploché i vysoké. Nejznámější jsou Feidiovy římsy a metopy z Parthenonu v Athénách. Styl řeckého reliéfu pak pokračuje v římském umění, na náhrobcích, vítězných sloupech a bránách i v raně křesťanském umění. V byzantské oblasti se rozšířily drobné reliéfy ze slonoviny, velmi ceněné až do středověku.

Do středověkého umění vstupuje kamenný reliéf v rané gotice, při výzdobě francouzských katedrál (Chartres, Amiens). Postavy a výjevy jsou více stylizované a přizpůsobují se tvarům staveb, portálů, náhrobků a medailonů. Velký rozkvět reliefního umění nastal v italské renesanci, kdy se i monumentální stavby zpravidla omítají. Vedle kamenných a mramorových se vyskytují také reliéfy štukové a keramické. V barokním umění se reliéf stává služebnou částí chrámové architektury a hojně se používá i v palácích a zámcích, jak na fasádách, tak vnitřních stěnách a stropech, klenutých i plochých.

V období klasicismu se odděluje na jedné straně spíše strohý bas-reliéf od volně stojící sochy. V historizující městské zástavbě druhé poloviny 19. století se plastická výzdoba fasád stává masovou módou a prefabrikované sádrové a štukové odlitky se na fasády prostě přilepují. V secesním umění se vrací plochý figurální reliéf, často inspirovaný starověkými vzory a od 30. let 20. století se prosazuje funkcionalistická architektura hladkých geometrických tvarů bez plastické výzdoby.

• 
  Ramses II. mezi bohy, detail (zahloubený refiéf, Louvre)
• 
  Dívka s holubicí, Řecko (bas-reliéf)
• 
  Pozdně římský vysoký reliéf
• 
  Indický buddhistický reliéf
• 
  Amiens, katedrála, medailon na západním průčelí (bas-reliéf, kolem 1150)
• 
  D. da Settignano, Hlava Madony, detail (bas-reliéf, kolem 1550)
• 
  Náhrobní kámen v chrámu sv. Víta (bas-reliéf, 1553)
• 
  Secesní kašna ve Vídni (F. Ohmann, 1907)
• 
  Největší plochý reliéf na světě, na stěně Stone Mountain. Znázorňuje tři osobnosti Konfederace: Roberta E. Lee, Thomase J. Jacksona a Jeffersona Davise.