Atala (opera)

Eugénie-Emilie-Juliette Folvilleová (1870–1946) byla belgická klavíristka a skladatelka. Již v roce 1879 debutovala jako pianistka v rodném Lutychu a komponovala rovněž od dětství. Začínala klavírními skladbami, ale již roku 1885 napsala svou první symfonickou suitu a v jedenadvaceti letech napsala svou první – a jedinou dokončenou – operu Atala na známý Chateaubriandův námět. Libreto jí napsal básník a libretista Paul Collin (1843–1915); toho její rodina potkala roku 1881 ve Spa a již tehdy jí básník věnoval obdivný sonet.[1] Pro další hudební vzdělání Folvillové mělo velký význam seznámení s hraběnkou Louisou de Mercy-Argenteau, princeznou z Chimay (1837-1890), a jejím prostřednictvím s rusko-francouzským skladatelem Césarem Cuiem (1835–1918), s nímž udržovala do jeho smrti čilý osobní i dopisní styk. Ten jí byl radou nápomocen při kompozici Ataly, na které Folvillová začala pracovat roku 1889 (skladatelka mu naopak pomáhala s technickou prací na jeho opeře Le Flibustier).[2]

Collinovo libreto je značně konzervativní. Vybírá z Chateaubriandovy jen dvě scény – zajetí a osvobození Šakty v táboře Muscogulů a přijetí a smrt Atala v osadě otce Aubryho.[3] Překvapivé je vypuštění scény sblížení Ataly a Šakty v bouři na útěku (vyjádřené v opeře předehrou ke 2. dějství); libretista ji zřejmě neztvárnil z mravnostních důvodů s ohledem na mladičkou skladatelku.[4] Naopak náboženský (především křesťanský) motiv je kladen do popředí. Ve vybraných částech Collin sleduje Chateaubrianda velmi věrně a poetickým jazykem – což mu vyneslo pochvalu kritiky[5][6][7] – ale ztrácí na zajímavosti. Podle Fauve Bougardové, biografky Juliette Folvilleové, „jsou postavy již jen načrtnuty, zatímco libreto postrádá jevištní dění a občas se blíží jednotvárnosti“.[3] Už některé dobové recenze si stěžovaly, že libretu chybí dramatický děj a přehlednost[8] a že nedostatek děje a důraz kladený na náboženské obřady činí z opery spíše oratorium.[9]

Portrét Césara Cuie od Ilji Repina (1890)

Co do libreta i hudby odpovídá Atala vlně exotismu konce 19. století s důrazem na lásku (komplikovanou etnickými či náboženskými rozdíly), náboženství a přírodu a s představením exotických „ras“. Podle Bougardové „libreto exotismus podtrhuje řadou konotačních pojmů (jména kmenů, postav, funkcí aj.), literárních topoi (hvězdná noc, poušť, žhnoucí slunce, tajuplný les, sen atd.) a dramatických nástrojů (rituály, tance aj.).“ Po hudební stránce tento exotismus vyjadřuje „obecnou, málo informovanou a především velmi konvenční představu o mimoevropských národech“. Folvilleová například doporučovala se pro scénickou dekoraci inspirovat Lakmé nebo Afričankou – pro operu odehrávající se v Severní Americe! – a pro její hudební dramaturgii významný nápěv „posvátného pochodu“ převzala z publikace indického muzikologa Sourindry Mohuna Thákura.[4]

První akt Ataly byl dokončen již 9. května 1889;[10] práce na druhém se protáhla, tisk ohlašoval dokončení celé opery již v září roku 1890[11], partitura však nese konečné datum listopad 1891.[12] V roce 1891 už byly provedeny úryvky z této opery na různých koncertech, například v Antverpách, Tournai a Ostende,[13] v říjnu 1891 pak bylo dohodnuto uvedení Ataly v městském divadle ve francouzském, ale Belgii blízkém Lille, a dohodnut i termín březen 1892, který byl dodržen.[14] Divadlo nastudovalo operu mladé dívky zřejmě bez vysokých nákladů, z obsazení vynikl pouze tenorista Pierre Cornubert v roli Šakty, zastiňující Henriettu Barétyovou v titulní roli. Podle zpráv byla premiéra u obecenstva úspěšná, i když vznešené premiérové obecenstvo podle svého zvyku hlučně opouštělo sál ještě před koncem opery (proto také byla skladatelka – a současně dirigentka[6] – na jeviště přivedena raději už po konci prvního jednání). Dopis neznámého odesílatele skladatelce popisoval reakce: „…Vaše hudba byla velmi oceňována a jedině Vy jste dosáhla hezkého úspěchu; libreto bylo shledáváno velmi monotónním či dokonce nudným a bylo jasně poznat, že mužské sbory a zejména orchestr nebyly dostatečně nazkoušeny…“[15]

Rovněž kritický ohlas byl příznivý[6][8][9][16][17] a Folvillová se snažila dílo rychle uplatnit na dalších scénách; podařilo se jí zajistit nastudování v Rouenu (Théâtre des Arts), známém progresivní dramaturgií. V něm si svou úlohu zopakoval Cornubert a Atalu zpívala Marie Allaryová. Premiéra se konala 11. ledna 1893 a následovaly čtyři reprízy.[18] Zajímavý byl pojmový rozdíl v recenzích: zatímco zprávy po představení v Lille pochvalně konstatovaly, že Folvillová se nepouští do žádných novot a drží se tradičních forem číslové opery a nadvlády zpěvních hlasů, avšak postrádaly dostatečnou inspiraci,[9] po uvedení v Rouenu o ní naopak tvrdili, že sleduje „moderní tendence“ a „pravidla nové školy“, hudba opery je nepřetržitá a rozdělení na čísla je u ní věcí neznámou, a chválili její invenci.[5][9][16] Objektivně je Folvillové partitura strukturou spíše konzervativní, sleduje dělení na čísla a lze ji stylově přiřadit k žánru „drame lyrique“ ve stylu Léa Delibese nebo Julese Masseneta.[9] Dobová kritika se k hudbě zřídka vyjadřovala konkrétněji. Recenzent Chronique artistique například vyzdvihl prostřední část 1. dějství, včetně zejména duetu Ataly a Šakty, jako nejlepší, zatímco ve druhém dějství podle něj inspirace pokulhávala.[16][19][20] Zato Paul Delesques v Le Cloche d'argent chválil partituru celou, včetně závěrečného tercetu a orchestrálního závěru, považoval Atalu za „velmi významné dílo“ a předvídal Folvilleové „velkou hudební budoucnost“.[21] O premiéře jedna z recenzí referovala, že se uskutečnila „před nečetným publikem“,[19] zatímco jiná, že „před velmi četným publikem“[16]…

Plány na uvedení v jiných městech včetně případně Paříže se neuskutečnily – včetně reálné možnosti použít Atalu k inauguraci velkého nového divadla v belgickém Verviers[18] – a to ani po vydání klavírního výtahu v nakladatelství vdovy Murailleové roku 1894.[22] Několikrát byly uvedeny koncertně pouze fragmenty z této opery, zejména v Belgii.[23] Bezprostředně po uvedení Ataly v Lille začala Folvillová uvažovat na novém projektu, čtyřaktové historicko-romantické opeře Jean de Chimay na libreto Alfreda Billeta určené původně pro Cuie. V letech 1895 a 1896 byly koncertně uvedeny fragmenty i z této opery, ale Folvillová ji nedokončila a roku 1897 si Billet vyžádal libreto zpět. Až do konce života se pak již skladatelka hudebně-dramatické oblasti nevěnovala.[24]

Atala a Šakta na rytině Gustava Doré.

Odehrává se v Louisianě v 18. století.