Aptenodytes

Rod Aptenodytes je zastoupený pouze dvěma žijícími druhy tučňáků. Od ostatních zástupců čeledi tučňákovitých se podstatnou měrou liší jednak vzezřením, ale také způsobem života. Dorůstají do výšky 90–120 cm a disponují do žluta až oranžova vybarvený peřím v oblasti krku, prsou a hlavy. V současnosti nečelí žádné přímé hrozbě, která by znamenala ohrožení. Populace obou druhů je stabilní nebo rostoucí.

Aptenodytes
Tučňák císařský (Aptenodytes forsteri)
Vědecká klasifikace
Říše	živočichové (Animalia)
Kmen	strunatci (Chordata)
Podkmen	obratlovci (Vertebrata)
Třída	ptáci (Aves)
Podtřída	letci (Neognathae)
Řád	tučňáci (Sphenisciformes) Sharpe, 1891
Čeleď	tučňákovití (Spheniscidae) Bonaparte, 1831
Rod	Aptenodytes J. F. Miller, 1778
Druhy
tučňák císařský tučňák patagonský
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jsou to mediálně nejznámější a vůbec nejpopulárnější tučňáci, a proto se velmi často objevují na reklamních či dekorativních předmětech. Vzhledem si jsou oba zástupci velmi podobní, a tak si je obzvláště média, píši-li o nich, častokrát spletou – především se jedná o chybně zvolené nebo popsané fotografie.

O tučňáku císařském byl natočen oscarový dokument Putování tučňáků (2005), na který navazuje další s názvem Putování tučňáků: Volání oceánu (2017). Na téma „svět tučňáka císařského“ natočil režisér Georg Miller úspěšný animovaný film Happy Feet (2006), jehož scénář a celková vizualizace připomíná spíše dokumentární film. Zábavnou formou informuje taktéž o hrozbách, kterým tento tučňák skutečně čelí.

Biologie – nestavějí žádná hnízda a samičky snášejí vždy jen jediné vejce, které si tito ptáci pokládají na nohy, a přikrývají jej kožním záhybem na břiše. Stejně činí při vylíhnutí potomka. Odrostlá mláďata se pak v nepřítomnosti svých rodičů spoléhají na sebe a navzájem si pomáhají. Aby si v nepříznivých podmínkách udrželi stálou tělesnou teplotu, utvářejí takzvané školky, kde se k sobě tiskne určitý počet stejně starých vrstevníků, jako houf hřejivých chumáčků.

Tučňák císařský hnízdí v nejdrsnějších podmínkách v období Antarktické zimy. Dokáže dlouhodobě hladovět (samec až čtyři měsíce). Tučňák patagonský má nejdelší chovný cyklus, trvající až 16 měsíců. Vychová nanejvýš dva potomky v rozmezí tří let. Na rozdíl od tučňáka císařského hnízdí mimo kontinent Antarktidy, v přívětivějších podmínkách.

Možné hrozby – mezi nejaktuálnější patří; nekorigovaný rybolov, rozmach turismu nebo případná průmyslová aktivita (především v Antarktidě).