Nomenklatura (politika)

Nomenklatura (rusky номенклатура; z lat. nomenclatura – „seznam jménem vyvolaných“) je označení pro systém aplikovaný v totalitních a autoritativních režimech, kdy jmenování vyšších funkcionářů a pracovníků podléhá schválení stranickými orgány.[1] Prověřeným lidem, vhodným ke jmenování, se říkalo „nomenklaturní kádry“. Pojem nomenklatura – jenž se výrazněji ve světě rozšířil až od poč. 80. let 20. století – lze chápat obecně, ale ve společenských vědách i v publicistice se většinově používá pro popis reality v režimech Sovětského svazu (kde systém vznikl) a dále na něm závislých zemích tzv. východního bloku nebo v ČLR a ostatních „lidově demokratických“ státech, v nichž rozhodující procesy podléhaly či ještě podléhají schválení komunistických stran, které si tak zajišťovaly mocenský monopol nebo alespoň prioritu.

Samo slovo se kromě (původně neutrálního) pojmenování systému personální politiky stalo též mírně pejorativním substantivizovaným označením pro elitní vrstvy dotyčných režimů, skupiny zájmově, strukturně a občas dokonce i příbuzensky propojených lidí, kteří ovládali klíčové pozice ve státní správě, průmyslu, akademické sféře atd., požívali za to příslušné materiálně-společenské výhody a byli většinou (nikoliv však absolutně vždy!) zároveň i členy komunistických stran. Někteří autoři, jako např. Milovan Djilas ve svém přelomovém kritickém díle Nová třída (1957), užívali pro nomenklaturu označení „nová třída“, což se ovšem v teoreticky beztřídních společnostech setkávalo s popíráním ze strany stranicko-státního aparátu. Novější trockistické teorie, jako teorie státního kapitalismu, rovněž považují nomenklaturu za novou třídu; sám Trockij dokonce v souvislosti se sovětskou společností mluvil o kastovním systému.

Pro západní, kapitalistické země se pro popis skupin řídících tyto společnosti užívá již od pol. 50. let 20. století pojmu establishment, a to v podobně kriticko-pejorativních konotacích.

Praxe

V Sovětském svazu

Počátky nomenklaturního systému spadají do porevolučního Ruska, které akutně potřebovalo nahradit a doplnit lidi na nejrůznějších řídících – zpočátku především vojenských a hospodářských – pozicích, aby jednak nahradilo ztráty způsobené tzv. bílou emigrací (odpůrci bolševiků, často nejvyšší, nejbohatší a nejvzdělanější vrstvy ruské společnosti) a jednak i revolučními represemi. Leninova vláda si dobře uvědomovala, že revolucionáři („leninskou gardou“) vedení dělníci a rolníci jsou málo vzdělaní, resp. mnohdy negramotní, nemohou ani zdaleka chod státu zvládnout a že je tudíž třeba se spolehnout i na „buržoazní specialisty“. V závěru Leninovy vlády už ale sovětským orgánům byla zřejmá potřeba systemizace personální politiky a navíc sílilo přesvědčení, že je potřeba si vychovat novou generaci odborníků a vedoucích pracovníků všech úrovní, oddaných myšlence komunismu.

Prvním krokem bylo sestavení tzv. nomenklaturních seznamů řídících pozic (rusky номенклатурные списки руководящих должностей, nomenklaturnyje spiski rukovoďjaščich dolžnostěj) na podzim roku 1923, které sekretariát ÚV KSR(b) rozeslal všem lidovým komisařům a státním úřadům v RSFSR s tím, že napříště budou vyjmenované pozice obsazovány výhradně lidmi schválenými ústředním výborem.[2] (Pro ostatní svazové republiky – tehdy ještě ZSFSR, USSR a BSSR – měly tamní ústřední výbory připravit podobné seznamy dle ruského vzoru.) O něco později, roku 1925, byly tyto seznamy zrevidovány a rozšířeny, takže obsahovaly už zhruba 6 tisíc pozic; poté se již prováděla kontrola a revize každoročně.

Postupně číslo nomenklaturních míst rostlo (byť přes různé výkyvy – např. na přelomu 30. a 40. let bylo sníženo), takže k počátku 80. let už dosahovalo výše zhruba 400 000. Celkově se odhaduje, že nomenklaturní vrstva (v podstatě elita) tvořila asi 0,1 % veškeré sovětské populace.[3]

V Československu
Související informace naleznete také v článku Kádrová politika KSČ.

V komunistickém Československu byl, podobně jako v jiných zemích „světové socialistické soustavy“, nomenklaturní systém přímo převzat ze sovětské praxe. Počátky se datují do roku 1952, kdy byly zavedeny systematické stranické kádrové evidence nomenklaturních pracovníků. Od běžných zaměstnaneckých kádrových spisů se tyto lišily tím, že byly utajené – dotyčný člověk o nich ani nemusel vědět a tedy ani nemohl jejich obsah vědomě ovlivnit – a svým obsahem byly šířeji koncipovány, věnovaly velkou pozornost například rodinnému zázemí, aby děti kulaků nebo politicky nespolehlivých osob nepronikaly na vyšší místa do institucí. Zdrojem informací byli například předchozí zaměstnavatelé, státní orgány, národní výbory, masové organizace i jednotlivci se vztahem k prověřovanému.[4]

Novou vlnu kádrování přinesla normalizace.

Typy nomenklatury

V publicistické praxi se termín „nomenklatura“ velmi často vyskytuje v souslovích, která označují určité vrstvy, typy či aspekty nomenklatury, například:

  • režimní nomenklatura[5][6][7][8][9][10]
  • politická nomenlatura[11][12][13][14][15][16][17][18]
  • vládní nomenklatura[19][20][21][22][23]
  • vládnoucí nomenklatura[24][25]
  • stranická nomenklatura[22][26][27] (stranická „bezpartijní“ nomenklatura)[25]
  • komunistická nomenklatura,[13][25][26][27][28][29][30] bolševická nomenklatura[18][30][31][32]
  • hospodářská nomenklatura,[14][26] ekonomická nomenklatura[13]
  • kapitalistická nomenklatura[33][34] (nomenklaturní kapitalismus reál-socialistického typu)[18]
  • racionalistická nomenklatura a reakční nomenklatura[35][36]
  • předrevoluční nomenklatura,[28] staré nomenklatury, bývalá nomenklatura, stará stranická nomenklatura, bývalá stranická nomenklatura[27]
  • odbojářská nomenklatura[37]
  • „nejvyšší nomenklatura“, „libovolná nomenklatura“[38]
  • nomenklaturní kádr[39] – označení osoby, která zastávala vybranou (nomenklaturní) funkci. Kandidáti na funkci byli vybíráni z tzv. kádrových rezerv, s předstihem vytipovaných a na různých stupních řízení pečlivě evidovaných osob (na kádrovém, rozuměj osobním oddělení).

Reference
  1. Nový akademický slovník cizích slov, Academia, Praha, 2005, str. 557, 3. význam slova
  2. DOROŠKO, Mykola Savovyč. Problema formuvannja ta funkcionuvannja kompartijno-deržavnoj nomenklatury USRR v 20-30-ti rr. ХХ st. u vitčyznjanij ta zarubižnij istoriohrafiji. Problemy istoriji Ukrajiny: fakty, sudžennja, pošuky. 2004, čís. 11, s. 32. Dostupné online. ISSN 0869-2556. (ukrajinsky)
  3. Velká ruská encyklopedie (původním názvem: Bolšaja rossijskaja enciklopedija). Redakce Jurij S. Osipov … [et al.]. Svazek 23. Moskva: Bolšaja rossijskaja enciklopedija, 2013. ISBN 978-5-85270-360-6. Heslo Nomenklatura partijno-gosudarstvennaja, s. 277. (rusky)
  4. Jaroslav Cuhra: „Kádrovník nikdy nemůže být se svou prací hotov“ – Kádrování a komunistické vládnutí, Dějiny a současnost, č. 11/2009
  5. Josef Mlejnek jr.: Léto 1989 – poslední triumf Solidarity? Před patnácti lety se v Polsku začal definitivně hroutit komunismus, Revue Politika 6–7/2004, 20. 7. 2004, totéž na webu Centra pro studium demokracie a kultury
  6. Jři G. Záloha: Stíny stalinismu v nové knize Josefa Fučíka o Studené válce, Palba.cz, 3. 11. 2010
  7. Žijeme v demokracii?, Odpor.org, 22. 6. 2009, autor: Planetaopic
  8. Perestrojka ztroskotala. Po sestavení nové vlády a volbě Havla prezidentem opustili lidé představu o modernějším socialismu, Ekonom.iHNed.cz, 10. 12. 2009
  9. Miroslav Zelinský: Slovenské inspirace a atavismy (recenze), Czech Literature, 54, 4, str. 156-161, 2006
  10. Martin Hekrdla: Jiskry z popela, Katolík.cz, 8. 1. 2000
  11. Martin Dorazín: Bosna a Hercegovina – země tří národů, které musí žít vedle sebe, Radiožurnál, 16. 10. 2010
  12. Umění číst, Meredit.cz, 18. 1. 2011, autor Viktor
  13. Český ráj po „česku“ II – Morální a politický debakl: Spadli jsme už na dno?, cibulka.cz, text nedatován
  14. Čestmír Hofhanzel: Komunismus v nás Archivováno 5. 9. 2014 na Wayback Machine, cibulka.com, nedatováno
  15. Jiří Večerník: Sociální trendy – Privatizace, formování středních tříd a postoje populace, pracovní texty výzkumného projektu, 3/1997, Sociologický ústav AV ČR, str. 26
  16. Š. S. Šimek: Financování českého divadla Archivováno 18. 3. 2021 na Wayback Machine, Divadlo.cz, 2005
  17. Petr Lozoviuk: Možnosti a limity etnologického studia reálného socialismu, AntropoWEBZIN 03, podzim 2005, Katedra antropologických a historických věd FF ZČU v Plzni
  18. Tomáš Tožička: Apage kapitalismus!, Ekumenická akademie Praha, 30. 12. 2008
  19. Tomáš Tožička: Radikální nenásilí místo stávek, Deník Referendum, 5. 11. 2010
  20. Historie Mosteckého piva, nedatováno, web pivovaru Mostecký kahan
  21. Pavel Trpák: Stop ženám na kandidátkách politických stran! Archivováno 23. 11. 2010 na Wayback Machine, Politika.cz, 7. 4. 2010
  22. František Janouch: Leksellův gama nůž po patnácti letech, Blog.aktuálně.cz, 27. 3. 2008, též Míša a Leksellův gama nůž, časopis Lidská práva 4/2007, Český helsinský výbor
  23. Tomáš Krajňák: Vzhůru k volebním urnám- radikálně, sociálně, nacionálně? Archivováno 19. 1. 2010 na Wayback Machine, Altermedia.info, 5. 6. 2009
  24. Ondřej Nezbeda (Respekt): Nikdo umírat nebude, ZDN.cz, 24. 1. 2011, rozhovor s Ondřejem Doležalem
  25. Vlastimil Růžička Bělorusko v proměnách času Archivováno 18. 3. 2010 na Wayback Machine, Svobodné Bělorusko
  26. Michael Kroh: 17. listopad 1989 – pohled člověka „z druhého břehu“, Britské listy, 16. 11. 2009
  27. Janko Prunk: Zacházení se socialistickou minulostí ve Slovinsku – Od titoismu ke koalici Demos, Goethe Institut, 2010
  28. Filip Zíka: Vývoj ekonomiky a hospodářské politiky Maďarska, diplomová práce, Fakulta ekonomick-správní Univerzity Pardubice, 2010. Str. 20: „komunistická nomenklatura udržela svoje pozice jako součást nové kapitalistické elity“, str. 22: „část předrevoluční nomenklatury vyměnila moc politicko-administrativní za moc ekonomickou“, související pasáže se odvolávají na zdroj: Kontler Lászlo: Dějiny Maďarska, NLN, Praha, 2008
  29. Francoise Thom: Ruská politika vůči střední Evropě: kontinuita a současné trendy Archivováno 28. 9. 2011 na Wayback Machine, Občanský institut, 1. 7. 2001
  30. František Červenka: Nastal čas k sjednocení antikomunistických sil Archivováno 10. 9. 2004 na Wayback Machine, cibulka.com, nedatováno
  31. Paul Avrich: Kronštadt 1921, předmluva k prvnímu českému vydání, autor předmluvy PW, web Strany demokratického socialismu
  32. Stanislav Balík: Kořeny komunismu v české společnosti, Revue Politika, 11. 1. 2010, Centrum pro studium demokracie a kultury
  33. Horúce dni v Moldavsku, Vzdor.org – Revolúcia za lepšie Slovensko, 21. 4. 2009
  34. Bohumír Pavelek: Moc Archivováno 4. 3. 2016 na Wayback Machine, třetí část dosud nevydané knihy Buržoazní společnost, kapit. Novinky a evergreeny (kapitalistické) moci, kap. Nevládní organizace. Socialistický kruh, 2008
  35. George Mink, Jean-Charles Szurek: Cet étrange post-communisme. Rupture et transition en Europe central et orientale, Presses du CNRS/La Découverte, Paris, 1992
  36. Jiří Večerník: Sociální trendy – Privatizace, formování středních tříd a postoje populace, pracovní texty výzkumného projektu, 3/1997, Sociologický ústav AV ČR, str. 25
  37. Rasismus z JAR nezmizel, daří se mu pořád dobře, Aktuálně.cz, 13. 4. 2008, pav (Pavel Vondra)
  38. Jan Kalvoda: Nomenklatura. Máme ji tu zase, Lidové noviny, 22. 12. 2010
  39. http://www.ceskatelevize.cz/ct24/archiv/1057801-duveruj-ale-proveruj-jak-se-kadrovalo-v-dobach-totality http://www.ceskatelevize.cz/ct24/archiv/1057801-duveruj-ale-proveruj-jak-se-kadrovalo-v-dobach-totality

Literatura
  • Nomenklatura: The Soviet Ruling Class. 1. vyd. [s.l.]: [s.n.], 1984. Dostupné online. ISBN 0385176570. Ruský originál 1970, samizdat, později vytištěno jako Восленский М.С., Номенклатура. Господствующий класс Советского Союза. М., 1991
  • ŠTEFEK, Martin. Kádry rozhodují, ovšem. Předjaří, pražské jaro a počátky normalizace v proměnách systému ÚV KSČ. Praha: univerzita Karlova, Filozofická fakulta. 151 s. ISBN 978-80-7308-905-4

Související články

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.