Anton Füster

Studoval gymnázium, filozofii a teologii v Lublani (1820–1832). 28. července 1832 byl vysvěcen na kněze. V letech 1832–1833 byl teologickým adjunktem, v letech 1833–1835 kaplanem. Na Vídeňské univerzitě získal titul doktora filozofie. Pak se vrátil do rodného Kraňska. Od roku 1834 byl kazatelem v lublaňské katedrále, od 2. poloviny roku 1835 německým kazatelem v novoměstském farním kostele v Terstu. Roku 1839 přešel do Gorice jako profesor náboženských věd a všeobecné pedagogiky. Během působení v Lublani a Terstu získal reputaci vynikajícího kazatele, který si posluchače získával racionální argumentací. Tehdy také navázal kontakty se slovinskými buditeli. Udržoval styky s Matijou Čopem a Francem Prešerenem.[3][2]

Od 28. června 1847 působil coby profesor náboženství a pedagogiky Vídeňské univerzitě. Byl také univerzitním kazatelem.[1][2]

Během revolučního roku 1848 se zapojil do politického dění. Působil jako kaplan Akademické legie. Účastnil se pohřbu studentských obětí revoluce v březnu 1848, společně s pastorem a rabínem. Pronesl zde politickou řeč.[1][2]

Ve volbách roku 1848 zvolen na rakouský ústavodárný Říšský sněm. Zastupoval volební obvod Vídeň-Mariahilf v Dolních Rakousích. Uvádí se jako profesor.[4] Patřil ke sněmovní levici.[5] Na sněmu hlasoval s levicí, ale sám aktivně příliš nevystupoval.[3] Zpočátku byl nakloněn slovinskému národnímu hnutí a snažil se ho spojil s ideály liberalismu. V březnu pronesl k italským a slovinským studentům ve Vídni projev i v jejich mateřských jazycích. 29. března 1848 podepsal spolu s dalšími 43 osobnostmi petici za zachování slovinské národnosti v Kraňsku, Štýrsku a Korutanech a téhož dne se účastnil i první schůze za vytvoření slovinského samosprávného útvaru v rámci Rakouska. Výraznější ale u něj byla otázka revoluce a svobod, čímž se slovinskému hnutí odcizil a přiklonil se k německé liberální levici. 9. srpna 1848 ho skupina slovinských studentů (mj. Lovro Toman) manifestačně vyloučila ze slovinského národa. On sám hovořil o tom, že jako humanista a kněz myslí více na lidstvo než na národnost a oceňoval přínos německé kultury. V průběhu roku 1848 se profiloval jako stoupenec radikálních demokratických změn, podporoval říjnové povstání ve Vídni. Spolu s Říšským sněmem se pak přesunul do Kroměříže. Jeho názory ho vzdalovaly katolické církvi. Olomoucký arcibiskup mu zakázal sloužit mše.[2]

Po potlačení revoluce chtěl odejít do povstaleckého Uherska, ale pod vlivem Hanse Kudlicha nakonec utekl do Německa. Žil po jistou dobu v Hamburku, pak v Bruselu. Nakonec emigroval do Anglie a 6. října 1849 odplul do Severní Ameriky. Zde žil v chudých poměrech a živil se jako učitel angličtiny, francouzštiny a italštiny. V roce 1876 se vrátil do Evropy. Žil ve Štýrském Hradci, pak ve Vídni. Zde ho podporovali jeho přátelé z roku 1848.[1][2]

V roce 1850 vyšly ve Frankfurtu jeho vzpomínky Memoiren vom März 1848 bis Juli 1849.[3]

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Anton Füster na Wikimedia Commons