Antonín Přibyl

Roku 1849 se uvádí jako soudní úředník v Karlíně.[7] nebo jako soudní úředník v Benešově.[8] V roce 1845, když byl soudním úředníkem v Karlíně, zachránil během tehdejších katastrofálních povodní osm lidí. Byla mu za to udělena velká zlatá záslužná medaile.[4]

Během revolučního roku 1848 se zapojil do veřejného dění. Ve volbách roku 1848 byl zvolen na ústavodárný Říšský sněm. Zastupoval volební obvod Benešov. Tehdy se uváděl coby soudní úředník.[9] Řadil se k sněmovní pravici.[10]

Po rozpuštění parlamentu se dál věnoval úřednické dráze. Vedl vyvazovací komisi (pro vyvazování z poddanství) na panství Cerhenice a zdejší úspěšné zvládnutí tohoto procesu se stalo potom vzorem pro mnohá další panství. V roce 1850 nastoupil do státní služby jako okresní hejtman. Později se stal místodržitelským radou v Temešváru, v tehdejším správním regionu Srbská Vojvodina a Temešský Banát. Roku 1856 byl převeden na místodržitelství v Soproni, kde měl na starosti školskou a náboženskou agendu. Když jeho působiště navštívil císař František Josef I., upozornil ho Přibyl na rozkladné účinky protestantského patentu v Uhersku. Tehdy to vyvolalo polemiky a nesouhlasně se proti Přibylovým názorům postavil jeho přítel z dětství a soudobý ministr vyučování Lev Thun-Hohenstein. Deník Neue Freie Presse v Přibylově nekrologu ovšem konstatoval, že tyto názory byly zpětně potvrzeny, protože separace Uherska od Rakouského císařství prý měla započít těmito zákony.[4]

Když museli v roce 1860 Uhersko opustit němečtí (předlitavští) úředníci, přešel Přibyl na post okresního hejtmana v Jindřichově Hradci. Po reformě státní správy roku 1868 odešel do penze. Byl aktivní v četných společenských organizacích a podílel se na publikování díla filozofa (a svého přítele) Bernarda Bolzana.[4] Angažoval se i v dobročinných spolcích. Financoval výstavbu kaple v rodných Řimovicích u Vlašimi. Roku 1883 daroval pro tuto kapli i hodinový stroj.[2]. Přispíval také na dostavbu katedrály sv. Víta v Praze[11]

Zemřel v srpnu 1890 po dlouhé a těžké nemoci ve věku 82 let.[4][5][6]

Měl manželku Filipínu (*1825) a tři syny[12]. V době Přibylovy karlínské služby bydleli Na Florenci čp.1332/II ve starém domě, zbořeném při asanaci kolem roku 1900. Nejstarší syn Eugen Leon Pribyl (1848–1897), též uváděný jako Leo Přibyl, byl publicistou se specializací na zemědělskou a národohospodářskou tematiku. Spolupracoval s redakcí Neue Freie Presse.[4][5]