Anselm Kiefer

V roce 1965 začal studovat práva a francouzštinu na universitě ve Freiburgu, ale studia brzy zanechal. V letech 1966–1968 studoval malbu u Petera Drehera ve Freiburgu. V roce 1969 studoval u Horsta Antese v Karlsruhe. V letech 1970–1972 dokončil studia u Josepha Beuyse na Umělecké akademii v Düsseldorfu (Kunstakademie Düsseldorf). Přestěhoval se do Hornbachu v Bádensko-Würtenbersku, kde si zřídil ateliér v bývalé cihelně a tvořil zde až do roku 1992. Cestoval po Evropě, Mexiku, Indii a Středním východě. Poznání cizích kultur se odrazilo v jeho tvorbě. Vedle maleb se věnoval také sochařství, fotografování a vytvořil mnoho uměleckých knih. [1]

První samostatnou výstavu měl v roce 1969 v Karlsruhe. V letech 1980 a 1997 reprezentoval Německo na Benátském bienále.

V roce 1992 opustil svou rodinu a přesídlil do Barjacu (Gard) ve Francii. Zde měl v rozlehlém areálu ateliéry, dílny a výstavní prostory se svými obrazy a plastikami.

Od roku 2008 žil se svou druhou ženou, rakouskou fotografkou Renate Graf a dětmi ve velkém domě ve čtvrti Le Marais v Paříži. Svá díla přemístil do bývalých velkoobchodních skladů, kde vytvořil na ploše 3300 m² umělecké centrum a ateliér. V srpnu 2016 bylo vykradeno: zloději zničili připravený exponát a odvezli 12 tun surového materiálu (olovo a mramor).[2]

Kieferova díla jsou zastoupena v řadě světových muzeí a galerií i soukromých sbírkách. Pro dlouhodobou instalaci jeho soch a obrazů byl v roce 2014 v Muzeu současného umění v Massachusetts vybudován speciální pavilon. [3]

V roce 1990 získal Kiefer Wolfovu cenu v Izraeli a japonská umělecká asociace mu udělila v roce 1999 císařskou medaili za celoživotní dílo. V rodném Německu byl vyznamenán záslužným křížem 1. třídy za zásluhy (Verdienstkreuz 1. Klasse) v roce 2005.

Kieferovo dílo je velmi rozmanité. Zahrnuje obrazy, sochy, instalace, umělecké knihy, fotografie a práce na papíře, jako jsou kresby, akvarely a koláže. Z velké části se jedná o monumentální díla, plná tajemných symbolů a úryvků textů, která vyjadřují autorův vztah k vlastní i historické paměti, vybízejí k zamyšlení nad otázkami lidské existence. Většina prací byla inspirována německou mytologií a historií.

Je považován za kontroverzního umělce, neboť nerespektuje obecně uznávaná tabu, často upozorňuje na nacistickou minulost Německa a přemýšlí o poválečné identitě jeho obyvatel. V roce 1969 prováděl performance, při kterých hajloval na veřejných místech ve Švýcarsku, Nizozemsku, Francii a Itálii. Cílem bylo upozornit na ztrátu německého kulturního odkazu kvůli nacistické xenofobii a rasismu. Z fotografických záznamů těchto performancí vznikla výstava a několik knih (Heroische Sinnbilder, 1969, Für Genet, 1969[4]). Osud Německa a jeho úloha v současném světě se stalo hlavním námětem jeho obrazů v sériích z osmdesátých let 20. století (Těžký mrak 1985). Zpracovává též náměty ze Starého zákona, německé mytologie, Wagnerových oper a podobně. Historie a literatura patří mezi důležité inspirační zdroje jeho práce (série třiceti obrazů Velemir Chlebnikov z roku 2004).

Cesty do Izraele ho inspirovaly ke studiu kabaly, která podobně jako zájem o okultismus ovlivnila jeho tvorbu. [5] Odkaz na hebrejskou a egyptskou historii se objevuje v jeho díle koncem osmdesátých let (Osiris a Isis).

V dalších letech se zabýval otázkami lidské existence, spojení člověka s vesmírem, jeho proměnami a duchovním znovuzrozením. Mezi jeho obrazy s touto tematikou patří Athanor, který si do svých stálých sbírek objednalo muzeum Louvre v roce 2007. Obraz doplňují dvě sochy Danae a Hortus Conclusus. [1]

Vedle maleb zhotovil rozměrné dřevořezy, například Das deutsche Volksgesicht Kohle für 2000 Jahre, 1974, Der Niebelungenlied, 1974[6]

U pozdějších obrazů používá vedle barev i fotografické zvětšeniny a přírodní materiály (písek, zemina, popel, sláma, vlasy, sklo, zinkové a olověné desky). Ze stejných materiálů vytváří i své plastiky. [1]

Od roku 2002 začal pracovat s betonem a olovem. Vytvořil soubor plastik Sedm nebeských paláců, který je od roku 2015 trvale vystaven v muzeu moderního umění Pirelli HangarBicocca v Miláně. [5]

Z kreseb, grafik, upravených fotografických zvětšenin, ale i z kovových plechů a všech výšeuvedených materiálů vytváří též autorské knihy. Mají rozměry od běžných knih po monumentální publikace na kovových deskách. Například v instalaci Zweistromland (Země dvou řek[p 1]), která sestává ze dvou regálů s knihami, jsou knihy zhotoveny na olověném plechu o rozměrech 100 x 80 cm[7] a každá kniha váží přibližně 300 kg.[8]

• 
  AEIOU, 2013, část instalace v Salcburku.
• 
  Sedm nebeských paláců, 2015, Pirelli HangarBicocca, Milán.
• 
  Víra, naděje, láska (1984-6)
• 
  Moabit - Hamburger Bahnhof - Muzeum současnosti, Berlín
• 
  A.E.I.O.U. (inspirováno básní Ingeborg Bachmannové "The game is over") Salzburg, Furtwänglerpark, 2013.
• 
  12 kmenů (2016) - Nová pinakotéka, Mnichov

• 1977 výstava v rámci festivalu Documenta 6, Kassel, Německo
• 1982 výstava v rámci festivalu Documenta 7, Kassel, Německo
• 1987 výstava v rámci festivalu Documenta 8, Kassel, Německo
• 1991 Nová národní galerie, Berlín (Neue Nationalgalerie Berlin), Německo, 10. 3. – 20. 5. 1991
• 2011 Salt of the Earth (Sůl země), Fondazione Emilio e Annabianca Vedova, Benátky, 1. červen – 30. listopad 2011 [9] [10]