Anna Chromy

Anna Chromy se narodila v rodině pivovarníka Karla Webera a jeho ženy Marie, rozené Chromy. Na konci druhé světové války se s rodinou přestěhovala do Rakouska. Dětství Anna prožila v Linci, Salcburku a ve Vídni. Studovala balet. V roce 1965 se provdala za Wolfganga Steina. Manžel byl prezident firmy Telemundi, která se zabývala prodejem uměleckých předmětů.[3] Po přestěhování do Paříže začala studovat umění. Při studiu na École nationale supérieure des beaux-arts ji zaujal surrealismus. V Paříži potkala Salvadora Dalího, který se stal jejím vzorem a učitelem.[4][5] Jako umělecké jméno používala jméno své babičky. Od roku 1980 žila s manželem v Monte Carlu. Po vážné nehodě v roce 1992 se nemohla osm let věnovat malování. Zaměřila se proto na tvorbu bronzových a mramorových plastik.[6]

Anna Chromy měla ateliér v toskánské Pietrasantě, kde se také nachází slévárna bronzu. Zde pracovala na sochách z mramoru v ateliéru Massima Galleniho v Pietrasantě. Tvořila také v Carraře ve Studiu Michelangela Franka Barattiniho.

• 
  Plášť svědomí je vysoký 4,5 metru
• 
  Váží 50 tun
• 
  Návštěvníci jím mohou procházet
• 
  Detail pláště

Nejznámějším dílem Anny Chromy je „Prázdný plášť“, známý jako Plášť svědomí, Pieta či Commendatore, který se nachází na několika místech ve světě, např. v salcburské katedrále, před Stavovským divadlem v Praze, v Národním archeologickém muzeu v Aténách a na dalších místech.

V letech 2007 až 2010 zpracovala Plášť svědomí jako více než čtyři metry vysoký monolit. Byl vytesán z jednoho kusu bílého mramoru o váze 200 tun (váha sochy po zpracování je 50 tun). Práce probíhala ve studiu Cave Michelangelo v Carraře.[7]

Mezi další významné plastiky patří Olympijský duch, který bude umístěn před budovu nové knihovny v Šanghaji a Europa, současná reinterpretace antické bohyně, která bude umístěna před některou z evropských institucí.[8] V roce 2009 daroval monacký kníže Albert II. její dílo „Olivier d’Or“ nositeli Nobelovy ceny za mír, Elimu Wieselovi. Anna Chromy věnovala v roce 2008 papeži Benediktu XVI. model Pláště svědomí v Bazilice Svatého Petra, jako upomínku k založení Institutu svědomí.[9]

Anna Chromy hledala inspiraci zejména v operách, klasických tancích a antické mytologii. Její malby obsahují odkazy na díla vídeňské školy fantastického realismu a ostatních středoevropských umělců. Barvy, které často používala i na svých plastikách, mají jemný turnerovský podtón.

V roce 2016 obdržela umělkyně z rukou Oldřicha Lomeckého cenu Prahy 1,[12] která je udělována za významná umělecká, vědecká a jiná díla mající vztah k městské části. Při veřejném hlasování v roce 2017 o oblíbenosti moderních soch v Praze se Plášť svědomí umístil na prvním a Čeští muzikanti na pátém místě z dvaceti zveřejněných plastik.[13]

Své sochy počínaje rokem 2002 věnovala na různá, mnohdy velmi významná místa v Praze (Plášť svědomí u Stavovského divadla, Tančící fontána na Senovážném náměstí), přičemž umisťování některých soch provázely protesty některých umělců.[14] Milan Knížák a Jiří Fajt kritizovali především uměleckou úroveň soch; historici umění Zdeněk Lukeš a Zuzana Krišková je označili za jedny z nejhorších soch v Praze.[15] Darované sochy neprocházely výběrovým řízením. Darovanou sochu totiž město (např. Athény, Praha, nebo Salcburk) obvykle přijalo a umístilo dle přání autorky.[14] Podle autora publikace o normalizačních plastikách Vetřelci a volavky Pavla Karouse si tak autorka darováním soch zlepšovala své portfolio.[16] V roce 2003 vedl Milan Knížák demonstraci namířenou proti jejím sochám.[15][17]

• Don Giovanni and the Sound of Bronze (2000) Praha
• Il Canto di Orfeo (2004) Pietrasanta, Itálie
• Europe (2005) Place Vendôme, Paříž
• Mythos Revisited (2007), Národní archeologické muzeum, Atény
• Dream of the East (2009), Peking

• 
  'Být či nebýt', 1982, 100 cm × 100 cm
• 
  'Nekonečná láska', 1979, 90 cm × 115 cm
• 
  'Ples v Benátkách', 1979, 45 cm × 60 cm
• 
  'Klaun', 1979, 95 cm × 130 cm

• 
  Tančící fontána, Praha, Senovážné náměstí
• 
  Odyseus (2000) 200 cm
• 
  Olympijský duch (2004) 580 cm

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Anna Chromy na Wikimedia Commons
• Oficiální stránky
• Institut svědomí: http://www.conscienceinstitute.org/ Archivováno 27. 11. 2010 na Wayback Machine
• Anna Chromy v informačním systému abART